Přesvědčím se, až to uvidím na vlastní oči… Kdo by někdy neřekl tuhle větu. Přitom jde o sebeklam. Evoluce nevyvinula zrak jako čistý optický odraz skutečnosti. Mozek, lidský i zvířecí, si s realitou pohrává a ukazuje nám její kreativně upravenou verzi.
Zrak funguje až nápadně podobně jako fototechnika. Obraz toho, co nás obklopuje, přináší světelný paprsek. Ten dopadá na čočku, která ho zaostřuje a pak převrácený vede na snímací zařízení – v případě oka na sítnici.
Množství procházející světla může zvýšit nebo omezit clona, tutéž funkci má zornice v oku.
Tak v čem je tedy rozdíl? Ten nastává až při zpracování obrazu, na což lehce přijdete jednoduchým pokusem. Zkuste se se zapnutou videokamerou opatrně rozběhnout a dál natáčet. Asi je zbytečné ptát se, jak bude záznam vypadat.
Klasická fototechnika otrocky zaznamenává, co na snímač dopadá. Pro zrak je to ale teprve materiál, s nímž dál pracuje, a to zčásti už v oku, ale především v mozku. Proto když běžíme, terén nám před očima neposkakuje jako na videozáznamu.
Živočichové vidí svět jinak…
…A jejich zrak je jinak klame. Například mouchám ukazuje, že člověk je strašně pomalý, když se k nim blíží s plácačkou. Proto nedělá mouše problém zásahu plácačkou uniknout – pro nás nepochopitelně rychle.
Jak je to možné, když moucha nedisponuje výkonným mozkem? Zařizuje to její zrak. Obrázek toho, jak se k ní blížíme, dokáže totiž její oko rozložit na neuvěřitelných 300 záběrů během sekundy.
Svět tedy vnímá jako zpomalený film, ačkoli probíhá ve stejném čase jako realita, jak ji vnímáme my. Taková schopnost rozlišení ovšem patří k rekordům i v říši zvířat, kromě mouchy byla zatím zjištěna jen u vážky.
Obrovské rozdíly mezi druhy
Ve srovnání s mouchami je na tom člověk bídně, dokážeme rozlišit nanejvýš kolem 65 světelných záblesků za sekundu. I pes je na tom lépe, postřehne o 10 signálů víc. Pes tedy vnímá pohyb o něco pomalejší než my.
Nejlepšího skóre mezi obratlovci v experimentu dosáhl lejsek strakatý, drobný zpěvný pták, který vidí 146 záběrů za sekundu, což je nesmírně užitečné při chytání hmyzu. Čím vyšší skóre, tím rychleji dokáže daný živočich reagovat.
To podle výsledků experimentů potřebují hlavně drobní a létající živočichové, vedle nich pak mořští predátoři.
Co se vleče…
Naopak suchozemské šelmy tak velké zrakové rozlišení zjevně nepotřebují, což zoology nejprve překvapilo. Pak usoudili, že vodní prostředí zvyšuje nároky na úpravu polohy predátora, než vyrazí za kořistí.
V tomto ohledu je zřejmě lov na souši snazší, a tak si šelmy vystačí s menší časovou výkonností zraku. Ani to ale neplatí stoprocentně. Nejnižší časové rozlišení totiž naměřili u dravého mořského tvora s dlouhým názvem hvězdice trnová koruna.
Za sekundu postřehne jen 0,7 záběru. Přesto jí kořist neuteče, živí se totiž polypy tvořícími korály. Stačí jí proto přitisknout se na korálový keřík, vypustit trávicí tekutinu a pak vysát výživnou polévku.
