Plesová sezóna vrcholí, taneční sály ale letos zejí prázdnotou.
Připravte se tedy na příští rok a zopakujte si s námi ty nejznámější tance! Můžete zůstat sedět, nebudeme se učit kroky.
Raději si připomeneme jejich příběh…
Tanec není jen zábava, především je důležitou součástí určité kultury. Mnohé slavné tance jsou sice již dávno světovou záležitostí, ovšem stále prozrazují mnohé o místu svého vzniku.
1/
Cikáni, kytary a býci
FLAMENCO
Po bojích v Nizozemsku se roku 1559 vojáci krále Filipa II. (1527 – 1598) vracejí domů. Jsou mezi nimi i horkokrevní Andalusané, a právě ti se jedné noci v táboře dají do tance a hraní na kytary. „To jistě pochytili ve Flandrech,“ komentují tak trochu s opovržením ostatní Španělé a podivnému žánru začnou říkat „vlámský“. A „Vlám“ či „vlámský“ se španělsky řekne „flamenco“!
Zda to tak skutečně bylo, nikdo netuší. Teorií o původu jména je více, stejně tak jako vznik celého fenoménu je dodnes spíše tajemstvím. Všeobecně se ale traduje, že nový taneční styl donesou v 15. století do oblasti Andalusie cikáni přicházející z Indie.
Putují přes Pákistán, Egypt a další země, a kudy jdou, tam tanci přibudou další prvky a kroky.
Proto se tu míchá cikánská kultura s indickou, židovskou či arabskou, vše zakonzervováno jihošpanělským temperamentem.
Flamenco si mezi tanci rozhodně nespletete – prozradí ho španělská kytara, kastaněty, zpěv, luskání prsty a ženy v červených šaty s bohatou sukní.
2/
Příliš smyslný
VALČÍK
„Je to nemravné s hříšné,“ vysvětluje rakouský ministerský reskript z 18. března 1758, který nový oblíbený tanec přísně zakazuje. Ten si přesto najde cestu do Paříže a také do Ruska, kde mu však uděluje stopku tentokrát carevna Kateřina II. Veliká (1729–1796).
Valčík má prostě tu smůlu, že se při něm páry na tehdejší náturu k sobě příliš tisknou. Nebo spíš to štěstí?
Erotickým napětím nabitý tanec samozřejmě získává stále větší oblibu a v 18. století se přes všechny překážky dál šíří Evropou. Napomáhá mu i skutečnost, že ho tvoří jen tři snadné kroky, které se naučí opravdu každý!
Valčík patrně vychází z původní rakouské formy zvané lendler, oblíbené u horalů z Alp. Tam jde v podstatě jde jen o tleskání a podupávání velkými botami do rytmu.
Příliš jednoduchý připadá valčík i tanečním mistrům, a ve strachu, že nebudou mít co učit, se snaží tanec obohatit novými prvky. Oproti polce se jim to však (až na drobné detaily) nikdy nepodaří…
3/
Africká Amerika
SAMBA
V 16. století, v počátcích portugalské kolonizace, se do Brazílie dovážejí na práci černoši z Afriky. Ti mají vlastně štěstí – v Latinské Americe je nečekají zas tak drastické podmínky jako jejich krajany, kteří skončí na severním kontinentu.
Dál zůstávají pohromadě, dál mohou udržovat a šířit své tradice. Především pověstné tance…
Z počátku jde o tance čistě černošské, které pro jejich nevšední prvky (například dotýkání se pupky) evropští kolonisté nepřijmou. Teprve když se promísí s bělošskými, vzniká tradice „skutečně brazilská“. Tedy živá, vřící, plná různosti a protikladů. Vytváří se taneční kultura, která získá jméno z portugalského slova „semba“ („božská tanečnice“) a brzy se stává symbolem slavného festivalu v Riu.
Tanec mnoha stylů rytmů a variací, doprovázejí nejprve strunné nástroje a typické tamburiny. Po druhé světové válce je doplní nástroje dechové, trombony či trumpety.
4/
Divoce a v utajení
TANGO
„Cože je to za tanec, na který prý papež uvrhl kletbu?“ pátrá na počátku 20. století zvědavý lid a „nemravné“ tango je díky tomu stále populárnější. Doslova jsou všichni uchváceni! Tančí se v krčmách nižší kategorie, barech a klubech, které jsou otevřené až do rána.
Na plesy a do noblesnější společnosti tango nesmí – je příliš divoké. Nejen pro Evropany, ale i v rodné Latinské Americe, kde jeho zákazy dokládají i policejní zápisy v Montevideu z roku 1908. Prý proto, že „černoši při tanci dělají moc velký hluk“.
Kořeny dnes jednoho z nejoblíbenějších tanců, který se ve 20. letech minulého století konečně dostává na plesové parkety, jsou však mnohem starší. Opět jde o směs hudby evropských přistěhovalců, místních kreolů, černochů a indiánů.
V 19. století už to v rytmu tanga čile vře tanga ve dvou velkých přístavech – uruguayském Montevideu a především argentinském Buenos Aires!
Postupně vzniká fenomén, který se v mnoha směrech a stylech vyvíjí dodnes. Typická je pro tango nejen růže v ústech či doprovod na bandoneon, ale především smyslný příběh mezi mužem a ženou.
5/
Pocta sousedům?
POLKA
Děvečka Anna Chadimová (1805–1884), sloužící u měšťanů v Kostelci nad Labem, si jednoho dne venku pobrukuje písničku Strejček Nimra. Spontánně udělá pár tanečních kroků, když jde zrovna kolem místní učitel Josef Neruda.
Improvizovaný taneček ho zaujme natolik, že vše pečlivě zapíše…
Příběh o zrození polky zaznamenaný národopiscem Čeňkem Zíbrtem (1864-1932) však mnozí historici považují za výmysl. Jak je to tedy doopravdy? Dost možná stojí na počátku tanec zvaný maděra. Když se začne tančit jen v polovičním rytmu, říká se mu „půlka“. Z názvu se poté stane „polka“ prý ze sympatií k polskému povstání v roce 1830.
Anebo je to spíš proto, že se polka vyvine z polských písní zvaných krakováčky? V každém případě na konci 30. let polka překračuje česká území, dostává se do Vídně, do Paříže a postupně do celého světa!
6/
Zvonky z Karibiku
ČA-ČA
V anketě o tanec s nejhezčím jménem by tento určitě obstál. Kde se ale to legrační slovo vzalo? Možná prý ze zvuku zvonků, kterými se hrávalo při tradičních tanečních zábavách. Nebo snad imitací zvuků bot tančících kubánských žen?
„Cha cha“ na sebe údajně pokřikují také indiáni jistého kmene. A zajímavé je i to, že ve španělštině „chacha“ znamená hovorově „chůva“ či „služka“. Nebo také slovo označuje osobu, která zbytečně a hodně žvaní.
Původ jména je rozhodně záhadou, ovšem jako jeden z mála tradičních tanců má ča-ča svého autora! Je za něj pokládám kubánský skladatel a houslista Enrique Jorrín (1926-1987), který prý víceméně zkombinuje afrokubánské rytmy s prvky jazzu.
Přestože jiní dávají za vděk spíš přirozenému prolínání různých tanečních a hudebních kultur, Jorrínovy melodie v 1953 dobývají kubánské taneční sály!
Z „velkých“ latinskoamerických tanců je ča-ča nejmladší, mezi stálice se však zařadí s energií době vlastní. Z Kuby se dostane do USA, poté do Evropy, a jak se zdá, že dveře má všude otevřené.