Píše se březen roku 1950. Vzduchem po celé Praze vibruje sportovní nadšení a očekávání. Českoslovenští hokejisté, úřadující mistři světa, se chystají na obhajobu titulu do Londýna.

Místo letu do Anglie je však čeká pád do reality stalinistické zvůle, která jejich sportovní sny rozdrtí na prach. Hrdinové národa se v mžiku oka promění v „velezrádce“ a jejich hokejky vystřídají radioaktivní lopaty v uranových dolech.

Dva roky po komunistickém puči v únoru 1948 je Československo pevně v sevření totalitní moci. Nový režim je paranoidní a hledá třídní nepřátele, kteří by mohli ohrozit „budování socialismu“.

A kde najde lepší příležitost k zastrašení obyvatelstva než mezi národními hrdiny? Komunističtí pohlaváři, zejména fanatický stalinista a ministr informací Václav Kopecký, se obávají rostoucí popularity a možného útěku hokejistů na Západ.

Hokej, považovaný za „buržoazní“ sport, je trnem v oku nové ideologii a jeho úspěch je vnímán jako nebezpečí pro sovětské sportovce. Je potřeba ukázat, kdo je tady pánem a že ani národní popularita nikoho neochrání. Je to jasný signál: nikdo není v bezpečí.

Hokejový tým prožije neuvěřitelný vzestup. I když v roce 1948 přežije leteckou katastrofu šest jeho členů, hokejový Fénix vstane z popela a v roce 1949 ve Stockholmu získá titul mistrů světa. O rok později má tým na dosah obhajobu.

Hokejisté se plní optimismu schází 11. března 1950 na pražském letišti. Hodiny letí, pokyn k nástupu do letadla nepřichází. Nakonec je odlet nečekaně zrušen s absurdním vysvětlením: britské úřady prý nevydaly vízum sportovnímu komentátorovi Otakaru Procházkovi. Samozřejmě, šlo o absurdní lež.

Tým se rozjíždí domů, ale hráči se rozhodnou sejít v hospodě U Herclíků v Praze, aby zapili žal a vyjádřili svůj hněv nad situací. Mezi chmelovým opojením a hořkostí se rozpoutá otevřená debata o zradě ze strany režimu.

Hovoří se o komunistech, kteří jim úmyslně zabránili v účasti na šampionátu. To se však ukáže jako fatální chyba. Krátce po deváté hodině večer vtrhne do podniku desítky příslušníků Státní bezpečnosti.

Hokejisté, šokováni a zmatení, jsou zatčeni a odvezeni k výslechům. Tímto brutálním aktem začíná fraška, která je známá jako „proces s hokejisty“.

Veřejnost se o případu nedozví nic. Tajný proces, vedený pod dohledem StB, je plný mučení a vynucených přiznání. Hráči jsou obviněni z velezrady a protistátní činnosti.

Bývalý brankář Bohumil Modrý, který s týmem do Londýna vůbec necestoval, je označen za vůdce „protistátní skupiny“. Během pouhých dvou dnů soudní frašky, kde jsou veškerá svědectví obhajoby ignorována, padají tvrdé rozsudky.

Jedenáct hokejistů je odsouzeno k desítkám let v těžkém žaláři. Jejich tresty se pohybují od dvou do patnácti let.

Namísto olympijského zlata putují do uranových dolů na Jáchymovsku, Příbramsku a Ležnicku. Zde, v nelidských podmínkách, jsou nuceni bez jakékoli ochrany těžit radioaktivní uran. Oslňující záře reflektorů na stadionech se pro ně mění v ponurou tmu podzemí.

Jejich těla, zvyklá na fyzickou zátěž sportu, jsou systematicky ničena radiací a těžkou prací. Zdravotní následky, včetně rakoviny, se projevují po zbytek jejich života.

Mezi oběťmi se vyskytuje jedna kontroverzní postava – Vladimír Zábrodský. Kapitán mužstva, který jako jediný nebyl zatčen a u soudu vypovídal jen jako svědek. Spekulace o jeho možné spolupráci s režimem nikdy neutichly.

Na jedné straně stojí teorie o tom, že byl chráněn ministrem Kopeckým, na druhé pak, že mohl být informátorem, který na své spoluhráče donášel. Tato tajemná Zábrodského role je dosud předmětem vášnivých debat a nejednoznačné interpretace.

Případ perzekuce hokejistů je jasným dokladem brutality komunistického režimu a jeho snahy zničit jakýkoli projev svobody a nezávislosti.

Je to příběh o zradě, statečnosti, zničených životech a nezapomenutelné připomínce toho, co se stane, když se politika vmísí do sportu.