Nejdřív přijde radost nad úspěchem akce. Poté strach. Cena za atentát na Reinharda Heydricha (1904–1942) v roce 1942 bude vysoká. Vraždu bezohledného nacisty chtějí okupanti vykoupit tisíci životy.
Největší krvavou lázeň si přichystají pro dvě české obce – severozápadně od Prahy ležící Lidice a chrudimské Ležáky.
Je večer 9. června 1942. Kolem Lidic je až příliš živo. Jednotky SS a německá policie obkličují vesnici. Většina lidických obyvatel již spí, když je zburcují okupanti. Děti pláčou, dospělí se raději ani nedomýšlí, co je čeká.
Všechny muže nad 15 let věku naženou nacisté do chléva a sklepa Horákova statku. A ženy? Ty zatím čekají ve škole. S východem slunce musí i s dětmi nastoupit do autobusů. Kodrcají se do Kladna. Své muže již nikdy neuvidí.
Proč to všechno? 3. června 1942 se dostane Jaroslavu Pálovi, který má továrnu ve Slaném, do rukou dopis. „Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv.
Na shledanou tento týden a pak se už neuvidíme,“ píše v něm neznámý muž. Majitel továrny si hned vzpomene na atentát na Heydricha a dopis předá četníkům. Odtud putuje vzkaz přímo na gestapo. Jméno muže zůstane neznámé.
Své milé se však zmínil, ať pozdravuje rodinu Horákových v Lidicích. Její synové se přidali k Angličanům.
Vyšetřování ukáže, že lidičtí obyvatelé nemají s atentátem zřejmě nic společného. Ani vysílačka, která se tu měla ukrývat, nikde není. Hlášení putuje do Prahy.
V Praze se mezitím tajemník Úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank (1898–1946) rozhodl, že Němcům ukáže, jak v naší zemi srovnat pořádek. Slibuje si za to místo říšského protektora.
Že neexistuje důkaz zapojení lidických do atentátu? Nevadí. Frank se celou vesnici rozhodne vyhladit. Adolf Hitler (1889–1945) mu k tomu dá souhlas.
Kolem zdí lidického statku se kupí matrace. Nacisté si z něj chtějí udělat střelnici na živé cíle. Po skupinkách pěti až deseti přivádějí mladíky i starce. Na zahradě je postřílí. Nejmladšímu z popravených je teprve 14 let.
Toho dne zemře 173 nevinných mužů, a to včetně kněze Josefa Štemberky (1869–1942), který odmítne nabízenou milost.
To nacistům nestačí. Vesnici vypálí, srovnají se zemí, vykácejí stromy a dokonce posunou koryto řeky, aby nic nepřipomínalo, že tu ves vůbec kdy byla!
Ženy skončí v koncentračním táboře Ravensbrück, 90 kilometrů severně od Berlína. Z 88 dětí, které nacisté odvezou do polské Lodže, jich 81 skončí v pojízdné plynové komoře vyhlazovacího tábora Chelmno.
Nacistické řádění tím ale nekončí. 24. června 1942, jen 14 dní po vyhlazení Lidic, se kolem obce Ležáky semkne 150 mužů pardubické roty 20. záložního policejního pluku.
Akci velí gestapo. Osud vesnice je zpečetěn, ukrývala se v ní vysílačka parašutistické skupiny Silver A, pro nacisty jsou tak všichni obyvatelé účastníky atentátu.
Všech 33 obyvatel nad 15 let věku bude popraveno. A děti? Ty nacisté převezou do Prahy a poté do polské Lodže. Přísnou selekcí projdou jen dvě holčičky, sestry Jarmila (*1939) a Marie (*1941).
Ty čeká adoptivní výchova, značně proněmecká. Ostatní děti z vypálené vesnice budou zavražděny v plynové komoře ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu, 70 kilometrů od Lodže.
