Šedesát osm let. Za tak dlouhou dobu dojde ve světě k mnoha často i radikálním změnám.

Stačí si jen z dnešního pohledu představit, jak společnost vypadala v roce 1948. A právě tak dlouho, tedy 68 let, shlížela z oficiálních portrétů na úředních místech od Alp, přes Jadran, Transylvánii až po Halič, tvář rakouského císaře Františka Josefa I.

„Měl jsem vlastně v životě smůlu,“ povzdechl si v předvečer začátku první světové války jeho císařské a královské Apoštolské veličenstvo z Boží vůle císař rakouský, král český a uherský, lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladimiřský a illyrský;

král jeruzalémský et cetera František Josef I. A byla to pravda. O ženu jej připravil atentátník, syn a následník trůnu spáchal sebevraždu, konzervativní háv své říše se mu nepodařilo udržet, všechny své války prohrál.

A nakonec vyslal svou zemi do zničujícího globálního konfliktu, aby poté pozoroval, jak se pomalu avšak jistě celá říše hroutí a mizí v mlžném oparu dějin. Za štěstí snad mohl považovat to, že se jejího definitivního konce již nedožil.

18. srpna 1830 se rakouský císař František II. (1768 – 1835) dozvěděl, že se jeho synovi a následovníkovi Františku Karlovi narodil syn.

Bylo to v době, kdy v rakouské mnohonárodnostní monarchii pevně vládla ruka knížete Klemense Wenzela von Metternicha (1773 – 1859).

Postnapoleonská Evropa jela podle konzervativního jízdního řádu, který byl nastolen v roce 1815 na Vídeňském kongresu. Prim v něm měly hrát tradiční monarchie.

Ta rakouská zahrnovala nejen samotné Rakousko, ale i Uhry, Čechy, Moravu, Slezsko, Halič, Transylvánii, Bukovinu, Chorvatsko, Lombardii a Benátsko.

Léta sňatků mezi příbuznými, u kterých byl nejdůležitější šlechtický původ, si vybírala svou daň. V první polovině devatenáctého století však lidé neměli o genetice ani zdání.

A tak se například duševní zaostalost a neexistující půvab u jedné z Františkových dcer připisoval tomu, že její matku v době těhotenství pronásledoval v ZOO orangutan.

Později matka Františka Josefa I. arcivévodkyně Žofie radila své snaše Alžbětě zvané Sissi, aby v době, kdy čekala dítě, nekoukala na zvířata. Prý by pak potomek mohl získat jejich podobu.

Narození malého arcivévody Františka Josefa však bylo na vídeňském císařském dvoře přijato s ulehčením. Žádný handicap na něm nebyl znát a i pozdější léta ukázala, že je v pořádku i duševně.

Dětství Františka Josefa bylo pochopitelně poněkud jiné než u jeho vrstevníků. Už od mala byl svou matkou Žofií připravován na převzetí císařského trůnu.

Podle svědectví pamětníků byl malý arcivévoda vždy hodný a poslušný chlapec s vrozeným smyslem pro pořádek, ochotný přizpůsobit se požadovaným způsobům chování a jednání. Fascinovala jej armáda a rád se oblékal do barevných uniforem. Tato náklonnost mu vydržela i v dospělosti.

V šesti letech se malý arcivévoda začal vzdělávat. Toto vzdělávání bylo časově velmi náročné, v šesti letech u něj chlapec strávil 18 hodin týdně, ve dvanácti už padesát hodin, avšak nesystematické.

Dějepis se omezil na biflování historie panovnických rodů, na rozvoj myšlení kladen důraz nebyl, stejně tak ani na přírodní vědy či filozofii. Naopak, velký prostor byl dáván výuce náboženství a jazyků.

František Josef se učil francouzsky, maďarsky, italsky a česky. Později se věnoval i studiu řečtiny a latiny. Literatura jej nezajímala, v divadle se nudil, výtvarné umění považoval jen za dekorativní postup, který má věrně znázorňovat předlohu. Naopak, těšíval se na hodiny vojenského pochodu a později našel zálibu v lovu.

Císař František zemřel v roce 1835 a na jeho místo zasedl jeho prvorozený syn a strýc Františka Josefa Ferdinand. Od raných let jej trápila epilepsie, lékaři proto nedoporučovali jeho vzdělávání, aby se jeho stav údajně nezhoršoval.

Avšak slabomyslný, jak praví legenda, Ferdinand nebyl. Zajímal se o techniku, o přírodní vědy, hovořil pěti jazyky, včetně češtiny. Měl laskavou povahu, i proto se k jeho jménu přidal přídomek Dobrotivý. Avšak takoví lidé ve vysoké politice vydrží jen málokdy.

Na trůně Ferdinanda zastihl i revoluční rok 1848. V celé Evropě propukly nepokoje a rakouská říše nebyla výjimkou. Zvlášť bouřlivá byla situace v italských krajích a v Uhrách.

Maďaři požadovali autonomii a také odvolání nenáviděného kancléře Metternicha, který rakouskou politiku ovládal již několik desetiletí.

Rakouskou monarchii nakonec zachránila armáda, která si tak ještě více upevnila své vnitropolitické pozice.

Generál Windischgrätz potlačil povstání ve Vídni i v Praze, maršál Radecký udržel klid v italských provinciích a maršál Jelačič se snažil eliminovat rebelující Maďary. Na jejich pacifikaci později rakouská říše pozvala carskou armádu z Ruska.

Císař Ferdinand slíbil ústavu, ale nakonec jej Habsburkové obětovali. Vzhledem k tomu, že neměl mužské potomky, jeho následníkem měl být František Karel, otec Františka Josefa.

Ten se však na trůn příliš nehrnul, a tak se vládnoucí rod společně s důležitými šlechtici domluvil, že novým císařem se stane tehdy osmnáctiletý František Josef, toho jména první.

Jméno Josef si do nový panovník přidal s odkazem na reformátora Josefa II. Druhý prosincový den roku 1848 v olomouckém biskupském paláci Ferdinand zajíkavým hlasem přednesl svou abdikaci a role císaře se ujal František Josef.

Ferdinand poté se svou ženou odjel do Prahy, kde se natrvalo usadil a mezi Pražany pro svou povahu zůstával stále populární. I on si Prahu oblíbil a postupem času věnoval na rozvoj města téměř půl milionu zlatých.

Ač mladý, už v té době byl František Josef I. velmi konzervativní, který bezmezně věřil, že panovníkem se stal z boží milosti. Uznával, že o „své“ národy se musí starat co nejlépe, a i když byl fascinován armádou, válečné konflikty nevyhledával. Budoucnost však ukázala, že tyto konflikty vyhledávaly naopak císaře.

Akutní záležitostí, kterou nový panovník musel řešit, byla uherská krize. Maďarské povstání bylo krvavě potlačeno a řada jeho vůdců skončila na popravišti. Tímto tvrdým postupem si císař maďarská srdce rozhodně nezískal.

Jen mezi lety 1848 až 1853 František Josef I podepsal více rozsudků smrti než jakýkoliv jiný evropský vládce během celého devatenáctého století.

Tvrdý postup se císaři stal málem osudný, protože v únoru 1853 jej při procházce po vídeňských hradbách napadl maďarský nacionalista János Libényi a bodl jej do krku. Pokus o atentát se však nezdařil.

František Josef měl v úmyslu vládnout jako benevolentní autokrat. Vycházel z teze, že nejlepší je spoléhat na pořádek a disciplínu. Už od brzkého rána se oblečený ve vojenské uniformě věnoval úředním listinám říše.

Civilní oblečení používal minimálně, a když už, tak tehdejší módní experty spíše vyděsil. Jeden z komorníků nevěřil vlastním očím, když si císař oblékl k modré kravatě zelené sako.

Při jednání s lidmi byl ostýchavý, což vedlo k tomu, že působil odtažitě a nepřístupně. Ale některé lidi si dokázal získat. Saský vévoda Ernest o něm řekl:

„Je to velice slibný mladý muž, v němž se skloubí vznešená tělesná konstituce s půvabem a noblesním chováním. Kromě toho má bezpochyby organizační talent a skvělou paměť, což mu pomáhá rychle vyhodnotit situaci.

Kdyby měl širší vzdělání, kdyby více cestoval do ciziny, posílil by svou přirozenou schopnost unést daleko víc.“

Císařův denní režim byl přesně daný a po desetiletí neměnný. Ze svého obyčejného vojenského lůžka vstával ve čtyři ráno.

Za pomoci sluhy se umyl v obyčejném lavoru, v celém císařském sídle ve vídeňském Schönbrunnu, kde byly desítky komnat, nebyla jediná koupelna. Ta byla v té době novým vynálezem a panovník ji považoval za zbytečný luxus.

Sluha byl z císařova brzkého vstávání nešťastný a tak to vyřešil po svém: nešel spát. Noci trávil v hostinci, což se na něm občas podepsalo. A tak se párkrát stalo, že císař podpíraný vrávoravým lokajem málem spadl do umyvadla.

František Josef vyřešil problém tak, že nešťastného sluhu přeřadil na jinou práci.

Po skromné snídani, tvořené rohlíky, máslem, mlékem a čajem usedl ke stolu a studoval úřední listiny. V ranních a dopoledních hodinách učinil nejvíce státnických rozhodnutí. Poté následovala porada s ministry a vojáky.

V poledne byl na jeho stůl naservírován oběd, který nebyl nijak honosný. Stačily mu klobásy nebo dušené hovězí, což střídmě zapíjel pivem. Po obědě se císař opět vrátil ke svým listinám a přijímal audience.

Mezi pátou a sedmou následovala rodinná či slavnostní večeře. Monarcha se potom ještě na hodinu vrátil k pracovnímu stolu a do postele uléhal mezi osmou a devátou. Tedy, pokud zrovna neprobíhal ples nebo jiná ceremonie, která se protáhla do pozdějších hodin.

František Josef bály nemiloval, ale jeho smysl pro povinnost mu velel na nich vydržet. Novotám se bránil, v době, kdy technologický pokrok pádil rychlostí geparda při útoku, odmítal používat telefon či automobil.

Zásadní vliv na život Františka Josefa I. měly dvě ženy. Jeho do značné míry panovačná avšak laskavá matka Žofie a poté svobodomyslná a sebestředná manželka Žofie přezdívaná Sissi. Svou matku František bez výhrad miloval a podřizoval se jí.

Až později jako císař si s ní dovolil nesouhlasit, zejména v záležitostech, které se týkaly jeho manželství. Žofie a Alžběta si totiž do oka příliš nepadly.

Budoucí císař měl čtyři sourozence: Maxmiliána, Karla Ludvíka , Marii Annu, která zemřela v dětství a Ludvíka Viktora.

Maxmiliánovi se stala osudným touha po koruně mexického císaře, když byl po občanské válce zajat a popraven. Karel Ludvík byl hluboce konzervativní věřící katolík, kterého občas František Josef podezíral, že by rád usedl na jeho místě.

Zemřel po pouti do Jeruzaléma, kde se nakazil tyfem. Ludvík Viktor byl rozmazlovaný benjamínek, který se rád vyžíval v pomluvách. Spíše než ženskou preferoval mužskou společnost, rád se převlékal do ženských šatů.

Rodinné zatížení rodu Habsburků se na něm projevilo v podobě duševní choroby a na konci svého života byl shledán nepříčetným.

Jak František Josef dospíval, začal pochopitelně projevovat zájem o opačné pohlaví. Do tajů lásky jej v jeho osmnácti zasvětila šestadvacetiletá vdaná dvorní dáma Alžběta Ugarte.

Na vztah se však přišlo, takže Alžběta byla raději ze dvora propuštěna. Poté zažil ještě další románky, ať už s herečkami nebo nižšími šlechtičnami.

Žofie pro svého syna, který se již stal císařem hledala vhodnou partnerku. Její oko spočinulo na dceři své sestry bavorské princezně Heleně.

Jenže, když se oba mladí lidé setkali, císař měl pohled jen pro krásnou patnáctiletou Heleninu sestru Alžbětu. „Buď ta nebo žádná jiná,“ oznámil v rodině. Sissy nebyla z případných vdavek nijak nadšená, ale doma bylo řečeno jasně: „Rakouský císař se neodmítá…“

Manželství bylo z počátku velmi šťastné, avšak idyla nevydržela příliš dlouho. Alžběta špatně snášela svázaný schünbrunnský protokol a také ne zrovna nejlépe vycházela s tchýní, byť ta se svou snachu snažila v rámci možností chápat.

Rozepře se zvětšily, když Alžběta porodila v roce 1855 dcerku Žofii. Mladá matka, které bylo teprve osmnáct, si poté raději vyjela na koni, takže péče o dítě zůstávala především na babičce. To ovšem Sissi zároveň špatně snášela.

Brzy rodinu postihla tragédie, když malou Žofii vzal císařský pár na cestu do Uher, kde podlehla černému kašli.

V té době už František Josef a Sissi měli druhé dítě, dcerku Gizelu, která se narodila rok po nešťastné Žofii. V roce 1858 se dvůr dočkal vytouženého následníka trůnu, který byl pojmenován Rudolf. Deset let poté se pak rodina rozrostla ještě o Marii Valerii.

I když císař svou ženu velmi miloval, jeho ostych mu jen málokdy dovolily dát najevo, co k ní cítí. Jeho dopisy byly strohé, obsahovaly výčet informací, co kdy a kde dělal. Alžběta ráda cestovala, Vídni se snažila vyhýbat, naopak si velmi oblíbila Uhry. Oba manželé tak spolu trávili jen málo času.

Postupem času se u Sissi začaly projevovat psychické poruchy. Byla posedlá svou postavou, svým zjevem, prakticky nejedla a držela brutální diety. Váhu si kontrolovala třikrát denně, při jejích 172 centimetrech se pohybovala mezi 45 až 50 kilogramy.

Doslova zbožňovala své dlouhé tmavé vlasy, o které přehnaně pečovala. Často z okamžiku na okamžik střídala extrémní nálady. Po svém muži vyžadovala nová sídla, ať už v Uhrách nebo ve Středozemí.

František Josef byl sice nejbohatším panovníkem Evropy, avšak toto rozhazování popularitě Alžběty nepřidalo. I když zprvu byla velmi oblíbená, lidé věřili, že na dvůr i do země vnese liberálnější duch.

Při dlouhých odloučeních hledal František Josef útěchu jinde, což mu žena tolerovala. S jednou ze svých milenek Annou Nahowskou pravděpodobně zplodil dceru Helenu. Svou Sissi však nepřestal milovat.

Oba vkládali velké naděje do syna Rudolfa. Ten se projevoval jako velmi talentovaný, dychtil po vzdělání, zajímala ho především ornitologie, ve které získal čestný doktorát, a technika. Rozhodně se nebránil novým vynálezům jako jeho otec.

Právě po něm je pojmenována pražská umělecká síň Rudolfinum. Později se věnoval novinařině, když pod pseudonymem kritizoval otcovu politiku.

V roce 1881 se Rudolf oženil s nepříliš půvabnou belgickou princeznou Stephanií. Pro svého mužského potomka měli připravené jméno Václav, protože Rudolf tíhnul k českým zemím. Narodila se však dcera Alžběta.

Další děti už z ne příliš šťastného svazku nevzešly, protože po četných svých milostných eskapádách Rudolf nakazil svou ženu kapavkou.

Právě neléčená kapavka přivozovala Rudolfovi další zdravotní i psychické komplikace. Stal se závislým na morfiu a alkoholu. Jeho rodiče si ničeho nevšimli, matka byla neustále na cestách, otec byl zavalen státnickými povinnostmi.

Varování Stephanie bral na lehkou váhu: „To je jen tvoje představa. Rudolfovi nic nechybí. Je jen pobledlý, je mnoho na cestách, bere si příliš velké úkoly.

Měl by se víc zdržovat u tebe, neměj strach!“ V noci z 29. na 30. ledna 1889 však spáchal sebevraždu, když předtím zastřelil svou milenku baronku Mary Vetserovou.

Následníkem trůnu se tak stal císařův synovec František Ferdinand d’Este.

Tragédiím v osobním životě Františka Josefa však nebyl konec. Se Sissi již žil odděleně, přesto jej v roce 1898 hluboce zasáhla zpráva, že ji u ženevského jezera probodl pilníkem italský anarchista Luigi Lucheni.

Její smrt nesl císař velmi těžce. V posledních letech života mu byla spíše přítelem než milenkou herečka Kateřina Schrattová.

Rakousko sice bylo v 19. století významnou evropskou mocností, na mezinárodním diplomatickém poli se mu však příliš nedařilo.

S ruským carským dvorem císaře spojovala nechuť k jakýmkoliv změnám ve veřejném životě, ale když Vídeň nepodpořila Rusko v Krymské válce, mezi oběma monarchiemi bylo zaseto semeno nedůvěry.

Rakušané se ocitli v izolaci, čehož v roce 1859 využila Francie a zejména Sardinské království. V bitvě u Solferina se František Josef postavil do čela svých vojsk, avšak ani jeho přítomnost nezabránila zdrcující porážce.

Pohled na tisíce mrtvých těl na bojišti monarchou hluboce otřásl, stejně tak jako jeho protivníkem francouzským císařem Napoleonem III., se kterým se po bitvě sešel.

Prohraná válka znamenala, že Rakousko ztratilo Lombardii v severní Itálii s městem Milánem. Italové žijící v hranicích rakouské monarchie v ní byli drženi jen násilím, takže místní obyvatelé tento krok uvítali.

Ovšem, nejen Italové byli v rakouské říši nespokojeni. Císař byl donucen vydat 20. října 1860 tzv. říjnový diplom, ve kterém slíbil ústavu a zřekl se absolutismu. Ústava byla vydána o rok později, avšak k zásadním změnám nedošlo.

„Budeme mít takový malý parlamentní systém,“ psal František Josef své matce. „Ale všechna moc zůstává v mých rukou a celkový výsledek bude rakouským okolnostem dobře vyhovovat.“

Šedesátá léta 19. století však habsburskému rodu příliš nepřála. Rakušané chtěli mít hlavní slovo v Německu, které bylo tehdy rozdrobeno na desítky drobných státečků. Jenže na sever od českých hranic jim vyrostl nový konkurent: Prusko.

A hlavní slovo v něm měla nejen dynastie Hohenzollernů, ale také železný kancléř Otto von Bismarck (1815 – 1898).

Bismarck hodlal sjednotit Německo pod pruským vedením „krví a železem“, ponížit Francii a z Rakušanů si udělat spojence. To vše se mu podařilo. Předtím ovšem obratným manévrováním nalákal Vídeň do ozbrojeného konfliktu.

Prusko v něm v bitvě u Hradce Králové v roce 1866 suverénně zvítězilo. Pomohla mu v tom i technická převaha v podobě modernějších pušek, tzv. zadovek.

Ten samý model byl přitom v roce 1851 nabídnut rakouské armádě, konzervativní důstojníci jej však odmítli jako nepotřebný.

Během sedmi let císař František Josef prohrál už druhou válku. Navíc přišel i o další území, když Itálii, pruskému spojenci, odstoupil Benátsko. Neúspěchy na zahraničním poli se promítly i na domácí hřiště.

Oč víc nesnášel Maďary, o to víc je jeho žena Sissi milovala. I jejím přičiněním došlo v roce 1867 mezi Vídní a Budapeští k vyrovnání.

Říše od této chvíle nesla název Rakousko-Uhersko, měla společného panovníka, armádu, resort zahraničních věcí a částečně finance. Slovanské národy žijící v říši na tento krok hleděly se skřípěním zubů.

Rakousko-Uhersko svou zahraniční politiku začalo orientovat na Francii. Vídeň věřila, že tato dosavadní velmoc číslo 1 Prusy zastaví a Rakousko-Uhersko opět získá vůdčí roli mezi německými státy.

Když v roce 1870 vypukla mezi Pruskem a Francií válka, vládnoucí kruhy v mocnářství byly spokojeny. Avšak, o rok později Prusové v Bitvě u Sedanu své protivníky rozdrtili, a aby potupa Francie byla dokonalá, vyhlásili v zámku ve Versailles sjednocení Německa.

Pro Vídeň to znamenalo jediné, pro příště bude muset svou zahraniční politiku přizpůsobovat německým zájmům.

Konec 19. století byl v Evropě ve znamení technického pokroku, rozvoje průmyslu a kapitalismu. Objevil se nový fenomén jménem nacionalismus.

Volání po liberálních reformách neustávalo, svobodomyslní lidé žijící v konzervativních monarchiích se vzhlíželi v demokraciích, jaké vládly ve Francii, Británii či USA. Rakousko-Uherska se toto pnutí také týkalo.

Císař byl rozzlobený na Maďary pro jejich věčnou nespokojenost s vídeňskou politikou. Navíc se mu přímo za humny objevil nový problém, když se stále více vyostřovaly vztahy mezi Němci a Čechy. Češi už nebyli národem služek a lokajů jako v minulosti.

Jejich ekonomické úspěchy, které vyústily do vzniku bohaté třídy česky hovořících podnikatelů, jim dodaly sebevědomí.

Pro Františka Josefa, který se o společenský vývoj nezajímal, ba ani netušil, že něco takového existuje, byl nacionalismus naprosto nepochopitelný. Přesto svolil k rozšíření volebního práva s nadějí, že tento krok nacionalistické hroty otupí.

V parlamentu se však tento krok nesetkal s pochopením. A když císař, který předtím zásadním způsobem přispěl na stavbu pražského Národního divadla, navrhl, aby se v českých zemích vyrovnala čeština a němčina, byl oheň na střeše.

Čeští Němci s tímto krokem zásadně nesouhlasili, zasedání v parlamentu se zvrhla v šarvátky a František Josef se rozhodl jej uzavřít. Když se sněm pak znovu sešel, trable pokračovaly.

Jazykový zákon byl stažen a poslanci, ať němečtí či čeští, v případě, že se jim nějaký projednávaný zákon nelíbil, sáhli k obstrukcím. František Josef stále častěji využíval ústavní článek č. 14, který mu umožňoval vládnout podle mimořádných nařízení.

V roce 1900 císař přes veškeré rodinné tragédie, které jej pronásledovaly, oslavil pln svěžesti sedmdesáté narozeniny. Od doby, kdy nastoupil na trůn se svět i jeho mapa změnily k nepoznání. V Evropě se začaly utvářet dva vojenské bloky.

V roce 1894 Francie vystoupila z mezinárodní izolace podepsáním spojenecké smlouvy s Ruskem. O deset let později podepsaly tzv. Srdečnou dohodu Francie a Británie, ve které obě mocnosti vyřešily své koloniální spory.

Trojdohoda byla dotvořena v roce 1907, kdy byla uzavřena smlouva mezi Británií a Ruskem.

Protipól Trojdohody tvořil Trojspolek. Německo sice mělo několik kolonií, avšak k dělení světa přišlo vzhledem ke svému pozdnímu sjednocení pozdě a žádalo pro sebe víc.

Rakousko-Uhersko sice kolonie nemělo (i když existovala Země Františka Josefa v Severním oceánu, kterou pojmenovala rakousko-uherská polární expedice Carla Weyprechta.

Jednalo se však o soukromou expedici, a proto se souostroví nestalo součástí Rakousko-Uherska), avšak spojence potřebovalo. Smlouva mezi Berlínem a Vídní byla podepsána už v roce 1879, třetím do party se později stala Itálie.

Dva vojenské bloky tak stály proti sobě a bylo jen otázkou času, kdy nějaká jiskra přeroste v požár.

Jak už to v evropských dějinách bývá, ona jiskra přeskočila na Balkáně. Balkánský poloostrov dlouhá léta ovládala Osmanská říše, ta však slábla a nestačila se bránit vzrůstajícím národnostním a emancipačním hnutím.

Postupem času se ke své státnosti dopracovali Srbové, Řekové, Bulhaři i Rumuni. Národnostně a nábožensky pestrá Bosna a Hercegovina byla od roku 1878 pod okupací rakouských vojsk, byť formálně se stále jednalo o součást Osmanské říše.

O třicet let později Rakousko-Uhersko Bosnu anektovalo, čímž se vyostřily už tak napjaté vztahy se sousedním Srbskem, ale zejména s Ruskem, které Balkán vnímalo jako jednu ze svých sfér zájmů.

I když národy Balkánu získaly nezávislost, region se neuklidnil. Nově vzniklé státy začaly válčit mezi sebou, čemuž velmoci trpně přihlížely. Dvě Balkánské války v letech 1912 a 1913 však byly jen prologem něčeho, co v dosavadních dějinách nemělo obdoby.

Císař zatím stále dodržoval svůj pevný denní řád. S následníkem trůnu Františkem Ferdinandem neměl kdovíjak dobré vztahy, ale respektoval jej. Panovníkovi vadila především synovcova výbušnost.

Do vládních tajů jej nezasvěcoval, proti čemuž Ferdinand bezúspěšně protestoval. Na jeho postavení u dvora mu nepřidal ani sňatek s hraběnkou Žofií Chotkovou, která nepocházela z panovnického rodu.

František Josef nakonec svolení ke svatbě dal, ale vymohl si, že Ferdinadovy děti budou vyjmuty z následnictví.

Rakousko-Uhersko a Německo byli sice spojenci, ale panovníci obou zemí se příliš nemuseli. Císař Vilém toho jména druhý překypoval energií, ctižádostivostí a sebestředností, která Františku Josefovi lezla na nervy.

„Vilémův záměr navštívit Vídeň mi působí nevolnost,“ svěřil se v jednom z dopisů. Věřil však v jeho mírové úmysly a se znepokojením sledoval vzestup militantních nálad v Berlíně.

Na nyní již osmdesátiletém císaři bylo patrné, že slábne. Byl často nachlazený, zhoršil se mu zrak, přesto pracoval neméně usilovně než v předchozích letech.

28. června 1914 jej u pracovního stolu zastihla zpráva, že srbští provedli nacionalisté úspěšný atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Vyvrcholila tak série útoků na korunované hlavy.

V roce 1898 podlehla atentátu manželka Františka Josefa Alžběta, už předtím v roce 1881 byl zavražděn ruský car Alexandr II. V roce 1900 byl zabit italský král Humbert, v roce 1903 srbský král Alexandr, v roce 1908 portugalský král Carlos a v roce 1913 řecký král Jiří.

Ovšem atentát na rakouského následníka trůnu měl fatální důsledky pro celý svět.

Vídeň z atentátu podezírala Srbsko. Do Bělehradu poslala ostré ultimátum, u kterého se očekávalo, že bude odmítnuto. Rakousko-Uhersko bylo navíc povzbuzováno Německem, aby podniklo do Srbska trestnou výpravu. Na stranu Srbska se naopak postavilo Rusko.

Císař vybízel k opatrnosti, ale horké hlavy z generálních štábů už nešlo zastavit. Byť Srbové ze 14 rakouských požadavků odmítli jediný, který navrhli předložit k mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu, 28. července Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku.

Na to reagoval ruský car Mikuláš a v ranních hodinách 29. července podepsal rozkaz k částečné mobilizaci třinácti armádních sborů a jejich vyslání na rakouskou hranici.

Ruský ministr války Suchomlinov se snažil cara přesvědčit k všeobecné mobilizaci, ale rozkaz k jejímu schválení car podepsal až 30. července v 16 hodin odpoledne.

Večer v první srpnový den v 19:10 předal německý velvyslanec v Rusku hrabě Friedrich von Pourtalès ruskému ministru zahraničí Sazonovovi německé vyhlášení války, 3. srpna vyhlásilo Německo válku Francii a 4. srpna vstoupila německá vojska do neutrální Belgie, aby tak získala průchod do Francie.

Tím se původně dvojstranný konflikt mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem internacionalizoval a mechanismus spojeneckých závazků se dal do pohybu. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii 4. srpna podnět k vypovězení války Německu.

Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku a 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora. Do týdne vstoupily do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie, tedy země, se kterými Vídeň nevedla žádné spory.

Srbové se Rakušanům po dlouhou dobu bránili úspěšně. Rusům se pro změnu podařilo proniknout až na východní Slovensko. To aktivizovalo řadu Čechů i Slováků a začaly se objevovat myšlenky týkající se samostatného československého státu.

Ty poté v roce 1915 přesně zformuloval poslanec říšského sněmu, který emigroval na západ Tomáš Masaryk.

Rakousko-Uhersko se čím dál více dostávalo do vleku Německa, bez kterého by jen sotva odrazilo ruské a srbské útoky. V roce 1915 se navíc proti mocnářství postavila Itálie, původní spojenec z Trojspolku.

František Josef toužil po míru, protože tušil, že válka může znamenat konec jeho říše. Žádal o zprostředkování i papeže, navrhoval separátní mír s Ruskem. Vše však bylo marné, císař již dávno neměl situaci ve svých rukou. O všem podstatném se rozhodovalo v Berlíně.

Pokročilý panovníkův věk si žádal stále větší daň. František Josef trpěl arteriosklerózou a chronickým katarem. Byl neustále unavený, navíc se mu s železnou pravidelností vracely záněty průdušek, které organismus vyčerpávaly ještě více. Na začátku listopadu 1916 císař ulehl a lékaři mu diagnostikovali zápal plic.

21. listopadu císař ač v horečkách vstal ve čtyři ráno a po ranní hygieně a snídani zasedl k pracovnímu stolu. V poledne jej navštívil jeho prasynovec Karel, který se měl stát jeho následníkem.

Přes zjevnou slabost císař řekl, že mu udělala radost nedávná vítězství v Rumunsku i požehnání od papeže. Císař pracoval do sedmi hodin večer, poté se odebral na lůžko.

Požádal sloužící, aby jej druhý den ráno vzbudili v půl čtvrté, pak jej však postihl neutichající záchvat kašle. Spíše pro sebe než pro okolí ještě řekl: „Proč to musí být právě teď?“ Krátce po deváté vydechl naposledy. A kdysi slavná Habsburská říše jej přežila jen o necelé dva roky.