Ostrůvky izolace bičované nelítostným oceánem, každý den pumpující ropu v hodnotě desítek milionů dolarů, jsou i přes svou pověst míst, kde se pro smrt nechodí daleko, vyhledávanými pracovními lokalitami.

Zvládnout zdejší tvrdý režim není nikterak snadné. Odměna však stojí za to.

První ropná plošina je zkonstruována v Kalifornii v roce 1896. Nevrtá ještě uprostřed nezměrné slané hlubiny, ale jen z prodlouženého mola. První vrt, který není vidět z pevniny, vyrůstá až o padesát let později v Mexickém zálivu.

V současnosti můžeme tyto osamělé ostrůvky z oceli a kabelů nalézt po celém světě od severního moře po břehy Indonésie. Jednotlivé druhy se mezi sebou liší především způsobem ukotvení a hloubkou, jíž jsou schopné dosáhnout. Tzv.

výsuvné plošiny (angl. Jackup) jsou tvořeny lodí se spustitelnýma nohama a operují jen v příbřežních oblastech, do 190 metrů. Plošiny s pevnými základy zabetonovanými do mořského dna už se odvažují dále od pevniny a využívají se zhruba do hloubky 520 metrů.

Cca do 900 metrů dosahují tzv. mobilní plošiny, které už postrádají pevné základy a jsou na místě drženy pomocí kotevních lan. Poloponorné plošiny jsou stavěné na sloupech, opřených ovšem nikoliv o dno, ale o plovoucí pontony, taktéž ukotvené lany.

Současná šestá generace těchto zařízení dokáže operovat i nad hlubinami okolo 3 kilometrů. A konečně, pro nejhlubší, průzkumné vrty se používá lodí s instalovaným vrtným zařízením, které se dokážou se dostat ke dnu i v úctyhodných hloubkách okolo 3700 metrů.

V objetí oceánu

Práce na osamělých ocelových ostrovech bývá tvrdá a rozhodně není pro každého. Najímaní inženýři, vědci a dělníci, včetně těch, kterým se říká „roughnecks“ neboli tvrďáci a kteří odvádějí nejšpinavější údržbářskou a mechanickou manuální dřinu, prochází během přijímacího řízení pečlivými psychologickými testy.

Práce probíhá vždy ve střídavých intervalech o délce 2 až 4 týdnů (podle druhu a úkolu) ve dvanácti i více hodinových směnách nepřetržitě 7 dní v týdnu. Po periodě nasazení následuje stejně dlouhá doba odpočinku a osobního volna, takže většina zaměstnanců na vrtných plošinách se těší pouze 6 měsícům práce ročně.

Vytížení je ovšem velké, práce probíhá ve dne v noci v uzavřeném prostředí jen s malou dávkou soukromí, takže ponorková nemoc není nikdy daleko. Jak píše Greg Freeman, který už léta pracuje na ropných polích jako technik, na svém blogu: „Práce na plošině je spíš životní styl.

Až na měsíc se ocitáte v podstatě v plovoucím vězení. Musíte se obejít bez sexu, jen se čtením, psaním a cvičením.“

Plovoucí město

Výměnou za téměř totální nasazení nabízejí ropné společnosti svým zaměstnancům perfektní péči. Nejde jen o vyhlídkové lety na plošinu, které obstarává helikoptéra, a hrazenou leteckou dopravu téměř odkudkoliv na planetě.

Vrtné ocelové ostrovy jsou v podstatě plnohodnotná města se zábavou zdarma. Kromě obligátního ubytování a stravy, která je vydatná a vzhledem k rozložení směn dostupná 24 hodin denně, jsou pracovníkům k dispozici satelitní telefony, umožňující kontakt s blízkými klidně i přes půlku světa, internet, tělocvičny, sauny, kino nebo společenské místnosti s videohrami.

Nejlepší motivací je však plat, který ani u nepříliš kvalifikovaných začátečníků neklesá pod 300-400 dolarů za pracovní den (v přepočtu cca 7200-9600 Kč), což ročně dělá okolo 60-100 tisíc (1,44 – 2,4 milionu).

Ne každý však tvrdý režim vydrží. „Pokud máte rodinu, často se stává, že prošvihnete narozeniny, Vánoce nebo jiné příležitosti. Někdo to nevydrží a skončí po pár týdnech,“ vysvětluje Freeman.

Bezpečnost především

Nejdůležitějším aspektem práce na ocelových obrech uprostřed oceánu je kolektiv. Dělníci musí být schopní se jeden na druhého dokonale spolehnout. „Pár malých chybiček vám možná projde,“ říká Freeman. „Udělejte ale větší botu a jedete domů. Tři napomenutí a je to. Někdy stačí se jenom nedržet zábradlí, když jdete dolů ze schodů, a schytáte pokutu.“ V prostředí, kde chvilka nepozornosti může stát lidský život, je však tvrdý přístup nezbytný.

Kromě toxických výparů z rafinace ropy hrozí popáleniny anebo třeba pád z plošiny rozbouřených vod. Ten se zde rovná rozsudku smrti. Těla utopených už nikdo nikdy nenajde.

Plošiny do šrotu

I ropné plošiny časem stárnou a umírají. Jen v severním moři u Velké Británie čeká podle analytiků v průběhu příštích deseti let vyřazení zhruba 150 ocelových kolosů. Drsné povětrnostní podmínky a mořská voda spolehlivě rozežerou i tu nejtvrdší ocel.

V minulosti vyřazená těžební zařízení čekalo buď nákladné rozebrání doslova „kus po kuse“ anebo svržení na mořské dno (používané zákonům navzdory). Nové technologie však otevírají nové možnosti – jednou takovou je třeba ultra těžké plavidlo nizozemské společnosti Allseas, Pieter Schelte.

Tento transportér o délce přes 360 metrů je schopný zvednout jak obyvatelnou část nad hladinou (vážící mnohdy i bezmála 50 tisíc tun), tak i podpůrné pilíře a proměnit měsíce zdlouhavých montážních prací v záležitost několika dnů.

Pokud samozřejmě nepřeváží romantické smýšlení a zbytky těžařského kolosu nejsou přeměněny v soukromou rezidenci či hotel. Z těžařských dělníků v důchodu by jej však navštívil asi jen málokdo.