Kyprá venkovská selka ve svátečních nedělních šatech si nechá od služebné přinést a nastavit zrcadlo. Přidává červeň na tváře, dokud není spokojená. Co na tom, že má svá mladá léta už dávno za sebou a je ostatním spíš pro smích? Vyrazí ze statku a pyšně si vykračuje po návsi.

 Když si jí všimne skupinka uličníků ze sousedství, začne na ni pokřikovat. Žena je ale rázně okřikne: „Upalujte domů!“  „Kdybyste místo řečí raději přiložili ruku k dílu na poli,“ zamumlá si pro sebe a hrdě kráčí dál.

Vůbec si nepřipouští, že s rudě nalíčenými tvářemi vypadá vlastně docela směšně… „Okrasa při ženě nejlepší bývá, když líčidla a masti neužívá.

Staré ženy a baby ty se šlechtí, mladým se rovnají, staré bejt nechtí,“ píše Tobiáš Mouřenín z Litomyšle v díle Líčidlo krásné pannám a paním. Selčinu touhu zadržet prchající mládí vystihuje naprosto přesně.

Příprava pro milence

Církev, ať už katolická nebo kališnická, dámské líčení v 16. století kritizuje.

Jenže ženy si v době renesance začínají uvědomovat, že hezky nalíčená tvář může být docela dobrá zbraň v mužském světě.  „Žena si vždy líčí líce, čímž oklame hlupců více, vyprázdniti ti touží míšek – žena – to je bazilišek!“, líčí jedna staročeská žákovská píseň.

I italský básník Giovanni Boccacio (1313–1375) o dvě století dříve ve svém Dekameronu přiznává, že nalíčená žena dokáže mnohem lépe oklamat muže, než žena, která se nelíčí a vystupuje skromně. „Ráno si dám přinést zrcadlo, jakmile vstanu.

Když mám hlavu učesánu, přijde pěkná barvička na tváře a na víčka, voním se, celá se krášlím…,“ popisuje jeden německý renesanční spis rituál ženy. Čeká na milence, kterého chce okouzlit.

Výčitky pro manžela

Majetek a urozenost dělí společnost v 16. století do několika vrstev. Lidé proto věnují tak velikou pozornost svému vzhledu, „až proti tomu musel v16. století dokonce zakročit zemský sněm.

Vydal nařízení, aby prosté ženy nenosily zlaté a stříbrné šperky ani honosný oděv, neboť se prý venkovanky chtějí podobat měšťankám a měšťanky zase zemankám,“ píše současný autor Vlastimil Vondruška. Zákaz zemského sněmu přichází v pravý čas.

Tehdy se totiž naprosto běžně líčí nejenom měšťanky, ale i venkovské dívky. Muže nalíčená žena přitahuje.

„Když uvidíš ohavnou ženskou, která má tváře načervenalé jak spařené prase, utíkáš za ní jak smyslů zbavený,“ vyčte žena svému manželovi, že se otáčí za každou sukní. Manžel se tváří, jakoby nic neslyšel. Dobře ale ví, že jeho žena má pravdu. Jenže když namalované ženy vypadají tak lákavě…

Barevná jako šašek

České země v krášlení a množství použitých líčidel rozhodně nezaostávají. Kromě toho si některé Česky nechávají růst vlasy klidně až na paty.

Když anglický básník John Taylor (1580–1653) navštíví Prahu, s pohrdáním popisuje vyzývavé dámské šaty.

Neodpustí si historku, jak ve městě potkal ženu kominíka, která „co šašek barevná – a Bože můj- dech voněl jí jak cukrovaný hnůj,“ líčí znechuceně. Dotyčná se prý nese jako královna, všude samý pudr, parfém a šminky.

Jenže hygiena úst tehdy ještě není na výši a nepříjemný zápach proto nepřekryje ani silný parfém…  Ostré názory na líčení se nemění ani později.

Například ještě na začátku 18. století jeden v Praze vydaný francouzský překlad knihy šminky odsuzuje a na otázku, jak se líčit, odpovídá: „Na žádný způsob, neb skrze to přetváření ne jenom barvu sobě přirozenou kazí, ale také hněv božský proti sobě vzbuzují.“

Inspirace z časopisu

V 19. století už žádnou parádu nikdo nezakazuje ani venkovankám. Umění žen líčit se, ale třeba si i vkládat květiny do vlasů tehdy začínají podporovat i dobové časopisy:

„Přijďte sem vy učení umělcové,…přijďte jen, a vyznejte, že fantazie vaše není s to vykouzliti štětci divné druhy květin, vykvetlé v hlavě prosté venkovanky!,“ píše se v první ročníku časopisu Hvězda, listu zábavného a poučného pro lid a mládež dospělejší, který vyšel v Olomouci 2. května 1839 „Darmo byste v arktickém světě tolikeré skupení tulipánů, karafiátů, hřebíčků, růží a bůhví jakých bezejmenných květů hledali, jakýmiž slovanská gazděnka krášlí,“ líčí redaktor.