Důvod se vždycky najde. Tep se zvýší, rty se zachvějí, brada se zatřese a už se valí. Jedna, druhá, až je jich celý potok. Stékají z tváře, když je ouvej i naopak hej. S sebou berou nečistoty i vnitřní napětí. Tedy, jak u koho.

I přes tradované moudro totiž pláč nemusí vždycky působit jako úlevný pomocník. Alespoň podle mínění odborníků. Je to podobný mýtus, jako že chlapi nepláčou. Pláčou, ačkoliv ne tak často jako ženy. Je to zhruba čtyřikrát méně.

Škodliviny pryč!

Pravda, těch, kteří se po pláči cítí lépe, je víc. A to výrazně. Celých 80 procent. To jsou ti, kterým koulející se slzy jako hrachy postupně přetvoří smutkem pokřivenou tvář do úlevné grimasy. S emocemi se derou pryč nahromaděné chemikálie a škodlivé látky.

Třeba mangan, který v potřebném množství pomáhá regulovat obranyschopnost organismu, podporuje vývoj kostí, ve větší míře ale může negativně ovlivňovat nervovou soustavu.

Do útrob kapesníků si to rovněž míří třeba kortizol, adrenalin a další stresové hormony, které se do těla vyplavují v nejrůznějších náročných životních situacích. Proto se po přívalu slz cítíme mnohdy o dost lépe. Vydatný pláč dokáže podle odborníků „zablokovat“ příliv složitých myšlenek.

Kde? Kdy? Proč?

Co ale těch zbývajících 20 procent? Těm potoky slz trápení neulehčí? Podle neuropsychologů z Londýnské univerzity ne. Například lidé, trpící depresí, můžou brečet, jak chtějí a úlevu nepocítí. Je to ale ještě o trochu složitější.

Výsledný dopad pláče ovlivňuje řada faktorů. Situace, ve které k němu dojde, jestli probíhá o samotě nebo na veřejnosti, reakce případného „publika“, i jeho délka.

„Proto se některým lidem po pláči uleví a jiní se naopak cítí hůře, a to i několik dní poté,“ říká doktorka Lauren Bylsmaová z Pittsburské univerzity. Podle ní závisí následné pocity z velké části na sociální odpovědi, kterou pláč vyvolá.

Ve dvou se to lépe pláče

Sama provede několik testů, na základě kterých konstatuje, že úlevu pocítili lidé spíše tehdy, když se jim během pláče dostalo sociální podpory.

Slzy, vedoucí k vyřešení situace, která pláč vyvolala, nebo ty, které plačící osobě zprostředkovaly nový pohled na to, co se stalo, jí také pomohly cítit se lépe.

Naopak osoby, které se snažily slzy skrývat nebo plakaly v prostředí, kde se jim nedostalo sociální podpory (kupříkladu v práci), se často po pláči cítily ještě hůř. Roli hraje podle odborníků na úlohu pláče jako společenského tmelu rovněž počet přihlížejících:

„Úleva se mnohem úspěšněji dostavuje v případech, kdy člověk pláče pouze před jednou osobou než před větší skupinou.“

Tři druhy

Emocionální slzy, o kterých byla v předchozích odstavcích řeč, jsou ale jenom jedním ze tří typů tekutin, které lidské oko produkuje. Kromě nich má v zásobě ještě bazální a reflexní slzy.

Ty první jsou neustále připraveny v slzných žlázách, aby náš zrak chránily a zvlhčovaly. Když mrkneme, rozprostřou se po celých očích.

Druhé bijí na poplach v momentě, kdy je oko podrážděno vnějšími vlivy (například když nám do něj něco spadne nebo fouká silný vítr). Objevují se také při zívání či smíchu.

Oba dva typy mají za úkol hlavně zvlhčovat rohovku, protože suchá by se zakalila, opticky vyrovnávat její nerovnosti, umožňovat klouzání víček a chránit oko před infekcí. Jednotlivé typy se liší i svým složením.

Reflexní slzy, které člověku vytrysknou třeba při krájení cibule, v sobě mají o čtvrtinu méně proteinů, než ty, které v návalu emocí oči vypustí při srdceryvné filmové lovestory.