„Pelešíte se tu s tím lumpem jako obyčejná děvečka,“ vytýká v roce 1281 Mikuláš Opavský své maceše Kunhutě Uherské. „Jak se odvažujete kritizovat mne a mého purkrabího Záviše?“ oboří se na něj královna-vdova.

„Zmizte mi z očí!“ Vévoda odsekne: „Jak si přejete, paní. Brzy ale budete litovat!“

Mikuláš (asi 1255–1318), nemanželský syn českého krále Přemysla Otakara II. (asi 1233–1278), se otáčí na podpatku a nasupeně odchází. Cestou z hradních komnat potkává královnina důvěrníka Záviše z Falkenštejna (kolem r. 1250–1290). „Královna vás, pane, zřejmě nepřijala vlídně,“ neodpustí si jízlivou poznámku purkrabí. Opavský vévoda, který se domáhá svých práv na území, které mu náleží, jenom zatne zuby a z očí mu srší blesky. Nikdy Závišovi nezapomene, že v roce 1276 stál v čele vzpoury proti jeho otci.

Když král o dva roky později zemřel v bitvě na Moravském poli, nelegitimní syn upadl do uherského zajetí. Jeho první cesta po návratu do království v roce 1281 vede do jeho sídelního města Hradce nad Moravicí za nevlastní matkou.

Ve šlechtických kruzích se už v té době šeptají pikantní podrobnosti o Kunhutině poměru se Závišem…

Nepřítele bere na milost

„Vy, nepřítel mého mrtvého chotě, chcete vstoupit do mých služeb? Očekáváte moji důvěru?“ měří si v roce 1280 zkoumavě Kunhuta Uherská (asi 1246–1285) asi 30letého muže. „Dejte mi příležitost a nebudete litovat.

Dokážu vám, že moje schopnosti vám budou ku prospěchu,“ odpovídá jí však Záviš. Jeho odhodlanost a odvážný přímý pohled vdovu přesvědčí. Jmenuje ho hradeckým purkrabím. Netrvá to dlouho a, jak píše zbraslavský kronikář, „…začal jí býti nad ostatní rytíře ne tak v službách ochotnější, jako v rozmluvách důvěrnější“. Mezi 35letou královnou-vdovou a jejím poddaným to milostně zajiskří. „Mysl ženy tak snadno podléhá změnám, milujíc jej velmi prudce, brzy se snažila mu zalíbiti, odpustila mu ze srdce jeho provinění proti královi…,“ vzdychá kronikář.

V osidlech lásky

Záviš se snaží Kunhutě, kterou její současníci pokládají za velmi krásnou ženu, vlichotit všemi možnými způsoby. „Jsem dnes smutná a vy prý umíte krásně hrát na loutnu. Zahrajte mi něco pro radost,“ vybízí královna-vdova Záviše jednou při západu Slunce.

Muž rozehraje struny romantickou milostnou baladou a večer se protáhne v noc…

Nic se ale neutají dlouho a zprávy o skandálním poměru se brzy šíří do světa. „Nehodí se pro královskou vdovu, aby sama navazovala milostný vztah,“ povídá se. „Jedině sjednaná svatba, ale nemanželský poměr?

Hrůza… Snad sám ďábel ji posedl,“ odsuzují Kunhutu její současníci. Když se neoddanému páru přibližně v roce 1282 narodí dítě, syn Jan, tím hůř.

Synovi nechce jít na oči

Kunhutina staršího syna Václava II. (1271–1305) z manželství s Přemyslem Otakarem II., zatím jeho poručník Ota (asi 1246–1299) vězní v Braniborsku. Do Čech se po náročném jednání české šlechty s jeho poručníkem, který dostane jako zástavu část severních Čech, vrátí až v roce 1283.

„Pošlete pro moji matku,“ přikazuje dvořanům Václav hned po svém návratu. Kunhuta ale váhá, zda má přijít synovi vůbec na oči. Přece jen ho v roce 1279 nechala samotného na Bezdězu napospas Braniborským a teď se k němu určitě donesly zvěsti o jejím poměru se Závišem.

Václav ji ale pobízí k příjezdu a pak ji nadšeně vítá. „Přijměte, prosím, vlídně i mého rádce,“ osměluje se Kunhuta. Václav je zpočátku na rozpacích, zda se má setkat se strůjcem vzpoury proti mrtvému otci, nakonec však přikývne.

Pohledný Záviš ho doslova očaruje. Snad jeho rytířské chování a zkušenosti muže, snad matčina zamilovanost, nejspíš ale všechno dohromady mladého krále nadchne. A Falkenštejn toho umí využít. „Učí Václava dětským hrám, aby sám místo něj mohl vládnout,“ stěžuje si zbraslavský kronikář.

Na rozkoukání na královském dvoře Závišovi stačí pár měsíců a už vyměňuje šlechtice v úřadech za své příbuzné. Nejvyšším komorníkem se stává Ojíř z Lomnice, podkomořím Vítek ze Skalice, purkrabím Hroznata z Úžic.