Bojíme se, když přijde čert, začíná nám být poněkud vlhko, jakmile se mluví o vodníkovi. Zároveň toužíme nalézt poklad přísně střežený na starém hradě. Staré pověstí nám učarovaly. Může na nich být něco pravdy, nebo jde jenom o smyšlenky?
„Nevíme, zda se vše odehrálo tak, jak to popisuje Kosmas a jeho následovníci. Nesnažíme se odpovědět na otázku, co ze starých pověstí je a není pravdivé.
Ukazujeme vývoj těchto příběhů a připomínáme, že se jim věnovalo mnoho autorů a ti je vyprávěli vždy tak trochu po svém,“ vysvětloval současný spisovatel Petr Mašek, který v roce 2011 připravil v Národním muzeu výstavu s názvem „Alternativní pohledy na Staré pověsti české aneb Může být všechno jinak?“ Svoje typické pověsti má každý z krajů České republiky.
Podle odborníků vycházejí z místních reálií a historických událostí, na které se nabaluje fantazie.
O stavbě kostela Panny Marie a svatého Karla Velikého
„Uzavřel smlouvu s ďáblem,“ šušká se o staviteli klenby Bohuslavu Hedvábném, který se odvážně pustil do budování kostela Panny Marie a svatého Karla Velikého, který roku 1350 na pražském Novém Městě založil český král a římský císař Karel IV. (1316-1378).
Muž, který zodpovídal za mohutné klenutí kostelní střechy, se prý dal do spolku se samotným čertem, aby náročný úkol dokončil. Měl za něj slíbenou ruku purkmistrovy dcery Anežky i titul královského stavitele.
Jeho sok stavitel Jaroš ale roztroubil mezi lidmi, že se dílo zřítí a Hedvábnému lidé přestanou důvěřovat. Ve chvíli, kdy Hedvábný spatřil hotové dílo, zhrozil se nad jeho megalomanstvím. „Určitě spadne,“ vydechl v hrůze.
Zapálil podpůrné lešení a v děsu se oběsil. Ďábel ale prý smlouvu dodržel, protože klenba vydržela.
Vybudoval i Starou sněmovnu?
Je na příběhu něco pravdy? Stavbou chtěl císař povýšit význam Prahy na úroveň hlavního města Římské říše. I proto osmiboký půdorys odkazuje na kostel Panny Marie v Cáchách založený Karlem Velikým (747/748‒814).
Budování měla na starosti dvorská huť Matyáše z Arrasu (1290‒1352). Dodnes udivují tenké zdi i poměrně slabé pilíře chrámu.
Ovšem vyprávění se týká až jeho přestavby, což potvrzuje i Encyklopedie Prahy 2: „Opětovné zaklenutí hlavní lodi, které je spjato s pozoruhodnou legendou, je třeba posunout až k roku 1575, jak vypovídá datace na vrcholovém svorníku.
Někdy bývá toto zaklenutí kostela spojováno s osobností Bonifáce Wolmuta na základě podobnosti žeber s žebry ve Staré sněmovně na Pražském hradě.“ Praha má navíc spoustu rozmanitých strašidel. Kuplířka Kuličková kdysi lákala zámožného šlechtice.
Měl zájem o neposkvrněnou ženu, ale ona mu místo toho dohodila pořádně zkušenou uličnici, od které chytil pohlavní nemoc. Poblíž Karlova mostu řádil zlý vodník.
Když ho kočí Vincenc Sahula provokoval, ať mu dá kůži na buben, stáhl ho rovnou pod vodu. Strašidla byla typická pro určitou pražská lokalitu nebo místo a vycházela z určitých historek.
