Vlastně je to normální běžný den. Člověk přijde z práce domů, nacpe do sebe večeři a pustí si večerní televizní program. Dejme tomu nějakou estrádu, která sice není příliš duchaplná, ale na dalších 150 kanálech také nic zajímavého neběží.

Upocený bavič se snaží, televizní publikum se na pokyn režiséra směje. Takže vlastně nic zvláštního. Tedy, až na jednu drobnost.

Díky holografickým technologiím si lze onoho baviče pěkně a v klidu prohlédnout ze všech stran, a to i z tepla svého obývacího pokoje. Holovize už není hudbou vzdálené budoucnosti.

Inženýrům z americké Arizonské univerzity se totiž před časem podařil husarský kousek. Ve skoro reálném čase uložili a přehráli trojrozměrnou kopii pohybujících se objektů. To, co známe ze sci-fi filmů, se tak stalo realitou.

V našem příkladu s televizní estrádou by tedy vše vypadalo tak, že bavič by se nacházel přímo v obývacím pokoji. Samozřejmě by se jednalo jen o iluzi, ale i ta by působila hodnověrně.

Zvládnout takovou technologii je extrémně obtížné, vždyť dosud byli vědci rádi, když se jim podařilo vytvořit holografii, tedy trojrozměrný obraz, který se ovšem nepohyboval.

Americkým vědcům se tak podařilo prolomit další technologickou bariéru. Prostorové zobrazování je hitem poslední doby. Pomalu každý film je natáčen ve 3D verzi.

Ale řekněme si upřímně, i když jsou 3D zážitky pěkné, s holovizí, ke které navíc nejsou třeba žádné speciální brýle, nejsou srovnatelné.

Podrobné trojrozměrné optické rekonstrukce obrazu je schopna pouze holografie. Předmět totiž najednou snímá vícero kamer najednou, čímž se dosahuje kýženého efektu.

Je samozřejmé, že holovize je ještě v plenkách, a ani výsledek výzkumu amerických technologů ještě není zdaleka dokonalý. Rozhodně zatím nezáří pestrými barvami.

Vzhledem k tomu, že výsledné obrazy osvětlují kraťoučké pulsy laserového světla, které je jednobarevné, předměty v holovizi jsou jen v červené nebo v zelené barvě. Obraz také trpí refrakčními pruhy, jaké známe z dob, kdy se o šíření televizního signálu staraly vysílače. K obnovování obrazu dochází každé dvě vteřiny, nejedná se tedy o úplný přímý přenos, ale velmi se k němu přibližuje.

Přitom ještě před rokem tento interval měl hodnotu tří minut, takže se o holovizi ani mluvit nedalo. „Je již jen otázkou času, kdy uskutečníme holografické vysílání doslova v reálném čase a ve vyšší kvalitě,“ nechal se slyšet výzkumník Nasser Peyghambarian.

„Jednotlivé kroky přenosu totiž postupně zdokonalujeme,“ dodal. Těmto slovům lze věřit, když si uvědomíme, že během jediného roku se obnovování prostorových snímků zrychlilo stonásobně.