Tajná skupina, zřízená republikánskou stranou, má i tajné kódové označení: Instalatéři. „Utahujeme šrouby,“ zní jednoduché vysvětlení. Skupinu tvoří bývalí agenti CIA a FBI a pár kubánských emigrantů. A mají vysoce důležitý úkol: udržet prezidenta u moci. Ale dopadne to jinak.

V recepci hotelu Watergate zazvoní v noci telefon. Rozespalý muž, který se nepředstaví, zní rozmrzele. „Pošlete naproti do kanceláří údržbáře. Nejspíš tam vypadl proud a tak tam svítí baterkami.

Ruší mě to ze spaní!“ Přibližně v té samé době údržbář objeví, že zámky dveří jsou přelepené, aby nešlo dveře zavřít. Pomyslí si cosi o pohodlných úřednících a nálepku sloupne. O chvíli později si ale všimne, že to někdo přelepil znovu. A zavolá policii.

Muži zákona vtrhnou do kanceláří, které má pronajatá Demokratická strana, a zatknou pět mužů.

Ve stínu kampaně

Stávající prezident Richard Nixon (1913–1994) to označí za třetiřadou loupež kubánských emigrantů a dál se tím nehodlá zabývat.

„Nepřijde vám podezřelé, že na vrcholu předvolební kampaně se někdo vloupe do řídícího orgánu vašich oponentů?“ ptají se novináři, ale opověď zatím nedostávají. Volby dál běží a Nixon jede jak buldozer.

Nezastaví ho ani šek na 25 tisíc dolarů, který je nalezen u jednoho z lupičů a který je vystaven Výborem pro znovuzvolení prezidenta Nixona. Kampaň nepřeruší ani fakt, že lupiči jsou s Republikány propojeni víc, než by bylo zdrávo.

„Republikáni mají tajný fond, ze kterého financují špionážní a sabotážní aktivity,“ odhaluje FBI. Ale kampaň jede a Nixon je v listopadu 1972 podruhé zvolen prezidentem.

Hlídací psi demokracie

Novináři jdou ale po příběhu stejně tvrdě jako Nixon po prezidentském úřadu. Z The Washington Post to jsou Bob Woodward (*1943) a Carl Bernstein (*1944). Povede se jim rozkrýt nejedno tajemství.

V říjnu 1972 svá tvrzení sepíší do obsáhlé zprávy, která dá celé aféře jméno a jim následně přinese Pullitzerovu cenu. Jejich práce propojí případ s nejvyššími místy, s FBI i s CIA. Mají překvapivě interní informace.

Se svým zdrojem se potají schází v garážích a nazývají jej pouze pod krycím jménem Deep Throat. O třiatřicet let později se ukáže, že tímto kontaktem je zástupce ředitele FBI Mark Felt (1913–2008).

A je to venku

Novináři odhalují další a další spojitosti, což vede k eskalaci aféry. V Bílém domě nastane malé personální zemětřesení, jak se Nixon snaží odříznout od podezřelých. Jedním z nich je i právník John Dean (*1938).

Během výslechu svou roli zmenšuje, ale prozradí další šokující informaci: „Když jsem hovořil s prezidentem v jeho Oválné pracovně, měl jsem pocit, že hovor je nahráván.“ Během následujících měsíců se ukáže, že pocit je to oprávněný.

Na nátlak Senátu je nucen je odevzdat. Při jejich poslechu je americká demokracie řádně otřesena:

ukáže se, že Nixon o celé aféře nejenomže tušil, ale sám schválil, aby se do akce zapojila CIA. Je už jasné, že nejde o žádnou drobnost, ale o snahu napíchnout politické soupeře, vydírat je a informace využít v nečistém boji o moc.

Prezident před soudem?

Pár dnů před tím, že soudní výbor Sněmovny vyhlásí impeachement, má Nixon vystoupí v přímém přenosu. „Zítra odpoledne rezignuji na funkci prezidenta.

V tutéž hodinu složí v této kanceláři prezidentskou přísahu viceprezident Ford,“ prohlásí a Amerika tak poprvé v historii zažije první rezignaci svého prezidenta.

Nixon se nakonec stíhání vyhne – jeho nástupce, třicátý osmý prezident USA Gerald Ford (1913–2006) mu udělí milost.

Pachuť ale zůstane a Aféra Watergate se stane synonymem pro špinavou odposlechovou aféru a přípona –gate vstoupí do běžné mluvy, a zároveň se stane největší kauzou v dějinách žurnalistiky.