Richard Nixon v chladném lednovém dni zvedá ruku, přičemž druhou se drží bible. Celé Spojené státy sledují, jak skládá svůj druhý prezidentský slib.
Nevelký muž původem z venkovského prostředí jižní Kalifornie, který svou politickou kariéru začal odpovědí na inzerát, se stává znovu americkým prezidentem.
Je na vrcholu svých politických sil, vždyť v předchozích volbách svého demokratického odpůrce George McGoverna porazil v 48 z 50 států.
Čím se zapíše rok 1972 do dějin? Na mnichovské olympiádě dojde k masakru izraelských sportovců, který mají na svědomí arabští teroristé. Lidé se dosud naposledy procházejí po Měsíci. Spolková republika Německo a Polsko obnovují diplomatické vztahy.
Na svou dalekou cestu se vydává mezihvězdná sonda Pioneer 10. Richard Nixon (1913–1994) drtivě vítězí v amerických prezidentských volbách. A ve Washingtonu je v budově Watergate, kde sídlí Demokratická strana, zatčeno pět mužů, kteří se do ní vloupali.
Úspěšný rok s kaňkou
Když 20. ledna následujícího roku proběhne zmiňovaná Nixonova inaugurace, on sám může být nanejvýš spokojen. Kromě skvělého volebního výsledku, který nekalí ani nejnižší účast voličů v historii, si v minulém roce připsal i další úspěchy.
Mezi ty nejhmatatelnější patří Smlouva o antibalistických raketách, kterou podepsal se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem (1906–1982).
Kromě toho dosáhl i oteplení vztahů s komunistickou Čínou, v Pekingu osobně navštívil vůdce čínské komunistické revoluce a jednoho z největších masových vrahů v dějinách Mao Ce Tunga (1893–1976).
Radost mu může kalit jen aféra Watergate, on sám jí ovšem nepřikládá zvláštní důležitost. Věří, že si s ní poradí, podobně jako si dosud poradil s naprostou většinou svých problémů. A Nixon, vzděláním právník, je schopný muž. Někdy možná až za hranou, jak to občas u právníků bývá.
Tajemní muži ve Watergate
V době kampaně v noci 17. června 1972 ostraha washingtonského komplexu Watergate volá na policii s tím, že do domu nejspíše vnikli zloději. Přivolaní policisté v budově nacházejí pětici mužů.
Že se nejednalo o obyčejné zloděje, naznačuje fakt, že přistižení se pohybují v kancelářích Demokratické strany. Zde fotografují dokumenty a také se tu chystají namontovat odposlouchávací zařízení. Jedním ze zadržených je i bývalý agent CIA Jim McCord.
Jeho jméno je zapsáno i mezi členy štábu pro znovuzvolení Richarda Nixona prezidentem. Zpočátku ani vyšetřovatelé, ani vládní místa nevěnují případu zvláštní pozornost. Vše plyne v poklidu dál a Nixon se v předvolebním boji veze na vlně úspěchu.
Demokraté sice zkoušejí upozorňovat na to, že se tu děje nějaká nekalost, na tyto signály zatím málokdo slyší…
Tajemné hluboké hrdlo
FBI začíná s vyšetřováním, to se však vleče. Případ ale zaujme někoho jiného: dva novináře z listu The Washington Post Carla Bernsteina (*1943) a Boba Woodwarda (*1943).
Ti se do případu doslova zakousnou a kromě jiného celému světu ukážou, jak důležitá je pro svobodnou a demokratickou společnost nezávislá žurnalistika. Bernstein s Woodwardem mají důležitého, byť tajného spojence.
Zdroj, který vystupuje pod pseudonymem Deep Throat (Hluboké hrdlo), což byl název v té době populárního pornografického filmu. Tento zdroj má spoustu netušených informací, byť si vždy dává pozor, aby neřekl vše.
Až v roce 2005 se ukáže, že oním tajemným mužem je Mark Felt (1913–2008), tehdejší zástupce ředitele FBI. Oba reportéry navíc podržela vydavatelka The Washington Post Katharine Grahamová (1917–2001), na kterou byl z okolí Bílého domu vyvíjen neurvalý tlak:
„Jestli se to otiskne, mohly by kozy Katie Grahamové skončit v pěkně velký ždímačce,“ nebral si servítky v roce 1972 Nixonův bývalý ministr spravedlnosti John Mitchell (1913–1988).
Smyčka se stahuje
Prezident a jeho tým se pomalu dostávajíá do situace, že každé ráno s roztřesenými prsty otevírají deník The Washington Post. A skutečně, téměř každý týden se v něm objevují informace, které Nixona ničí. Postupně se tak kolem něj stahuje smyčka.
Ještě před volbami v listopadu 1972 se ukazuje, že mezi muži zadrženými ve Watergate jsou proticastrovsky smýšlející Kubánci z Miami, kteří Nixona podporují.
Je potvrzena i existence tajného fondu republikánů, ze kterého jsou financovány diskreditační akce proti demokratům.
Obvinění si postupně vyslechne Nixonův poradce Everett Howard Hunt (1918–2007) a poradce finanční komise Výboru pro znovuzvolení prezidenta Gordon Liddy (*1930).
Oba jsou jinými Nixonovými spolupracovníky i prezidentem samotným nuceni, aby vše vzali na sebe a Nixon zůstal čistý.
„Je to kampaň!“
Nixon aféru odmítá jako vykonstruovanou s tím, že se jedná o kampaň. „Je to celé bizarní,“ říká. Bernsteinovi a Woodwardovi se však daří přinášet další a další důkazy, že Watergate je jen součástí mnohem většího případu politické špionáže.
To už nemohou přehlížet ani oficiální vládní místa. Věc dochází tak daleko, že Senát USA zřizuje Výbor pro vyšetřování aféry Watergate. Prezident navenek zůstává v klidu a je připraven obětovat kohokoli ze svých spolupracovníků. V soukromí prohlašuje, že v žádném případě neodstoupí.
Vietnamská naděje
Nahrát mu může zahraniční politika. Celá Amerika je již unavena válkou ve Vietnamu, ve které se USA angažují již od roku 1964. S úmyslem zabránit šíření komunismu se Američané do války zaplétají stále více a postupem času už nevědí, jak se z ní vymanit.
Protesty doma, narůstající počet padlých vojáků a také zabití vietnamští či kambodžští civilisté udělají z vietnamského konfliktu hrůznou noční můru pro snad každou americkou rodinu.
V roce 1973, v době, kdy aféra Watergate nabírá na plných obrátkách, konečně dojde k podepsání pařížských dohod, které boje ukončí.
I když později zveřejněné nahrávky ukázaly, že Nixonova administrativa válku úmyslně prodlužovala, veřejnosti může prezident ukázat svou vlídnou tvář.
Jenže vedle fotografií stisků rukou z Paříže a šťastných amerických vojáků vracejících se z vietnamské džungle se v médiích objevují nové a nové informace o Watergate. Ty se navíc týkají stále bližších a bližších prezidentových spolupracovníků.
Stát vs. Nixon
Výsledky práce Výboru pro vyšetřování aféry Watergate jsou pro Američany šokující. Postupně na povrch vyplouvá existence ilegálních fondů, praktik zastrašování a také nahrávacího zařízení v Bílém domě.
Prezident Nixon na něm stačil získat stovky hodin nahrávek ze svých jednání. Prokuratura žádá o vydání nahrávek, to však Nixon vytrvale odmítá. Prezident zahajuje šachovou partii, v níž obětuje další řadu figur v podobě svých spolupracovníků.
Jeho cíl je jediný – udržet se v úřadě – a jde za ním zarputile tak, jak je během své politické kariéry zvyklý. Boj mezi Kongresem a Bílým domem o pásky vrcholí v červenci 1974 u Nejvyššího soudu v případě Stát versus Nixon.
Soud nařizuje Nixonovi, odvolávajícímu se na speciální právo prezidenta, nahrávky vydat. Prezident však nadále odmítá jakoukoli svou úlohu v celé aféře.
Avšak záhy po vynesení rozsudku Sněmovní výbor pro spravedlnost doporučuje poměrem hlasů 27 ku 11 zahájit proces impeachmentu, tedy odvolání prezidenta. Podle výboru Nixon mařil vyšetřování a nabádal své spolupracovníky ke zločinnému jednání.
Navíc na jedné nahrávce jeden z Nixonových spolupracovníků prezidentovi vysvětluje podrobnosti vloupání do Watergate.
Nevyhnutelný pád
Proces impeachmentu je pro Nixona něčím nepředstavitelně ponižujícím. 8. srpna 1974 se tak odhodlá vystoupit v televizi před celý národ: „Nikdy jsem od ničeho neutekl.
Odstoupení z funkce před skončením funkčního období se vzpírá veškerý instinkt v mém těle. Ale jako prezident musím upřednostnit americké zájmy a Amerika potřebuje prezidenta a Kongres, kteří pro ni pracují na plný úvazek.
Pokračovat i v následujících měsících v boji o osobní ospravedlnění by vyplnilo téměř veškerý čas obou, prezidenta a Kongresu, a to v době, kdy bychom měli veškerou svou pozornost plně upnout k tak důležitým otázkám, jako je mír v zahraničí a prosperita bez inflace doma.
Proto zítra odpoledne rezignuji na funkci prezidenta. V tutéž hodinu složí v této kanceláři prezidentskou přísahu viceprezident Ford.“ A tak se i stalo. Jeho nástupce ve funkci, dosavadní viceprezident Gerald Ford (1913–2006), jej ihned omilostnil.
Nixon měl zákaz vykonávání advokátské praxe, nicméně jako zdroj příjmů mu posloužilo vydávání knih. Po čase se hrany obrousily a v roce 1981 se stal zahraničním poradcem Republikánské strany.
O jeho rady však stál i prezident z řad demokratů Bill Clinton (*1946), jenž se také účastnil Nixonova pohřbu. Nixon zemřel v roce 1994.
