Na palubě se spustí poplach, protože něco je špatně. Až po pár minutách zjistí, že drapák nevydrží a část kořisti zamíří směrem ke dnu. Šéf operace zlostně bouchá do stolu, pak se mu obličejem rozlije slastný úsměv. Získal totiž sovětské jaderné zbraně.

Tajné služby novinářům vypráví, že jde o plýtvání peněz daňových poplatníků. Jenže ukořistění vraku sovětské ponorky se dvěma jadernými hlavicemi je spíš majstrštyk.

Jsme na tahu!

Plavidlo s označením K-129 slouží už devět let, za tu dobu stihne řadu misí. V únoru 1968 vyplouvá z Kamčatky na rutinní misi do Tichého oceánu, kde má děsit americké lodě.

Posádka ale o sobě nedává několik týdnů vědět, a tak Sověti vysílají do oblasti letadla a další plavidla. Nic nezjistí. Až později vyjde najevo, že na palubě nastává imploze a ponorka 8. března 1968 klesá ke dnu.

Děje se tak asi 3 tisíce kilometrů severozápadně od Havaje. V tu chvíli zbystří Američané, protože mají na dosah ruky pocukrovanou pozvánku do sovětského arzenálu.

Na základě dat z několika stanic, které zaznamenají aktivitu vyvolanou implozí, dokáží ponorku lokalizovat. Po pěti měsících se k ní dokonce podívá ponorka USS Halibut a námořníci pořídí přes 20 tisíc detailních snímků.

Zkoumá je prezident Lyndon B. Johnson (1908–1973) i jeho nástupce Richard M. Nixon (1913–1994), jenž rozhodne o získání trosek cenného stroje.

Vypálený sovětský rybník

Tajné služby čeká náročný úkol, protože musí vytáhnout vrak z pětikilometrové hloubky a nikdo si toho nesmí všimnout. Na scéně se objevuje podnikatel Howard Hughes (1905–1976), který operaci poskytne krytí.

Jeho firma bude jakoby těžit ze dna manganové horniny. Za tímto účelem Američané zkonstruují loď Glomar Explorer, která je vyjde na 350 milionů dolarů!

Inženýři ji totiž vybaví speciálním stabilizačním systémem, a tak může nehybně stát, zatímco speciální drapák klesá ke dnu. Ten pro změnu zařídí společnost Lockheed a pojmenuje ho Clementine.

Plavidlo připlouvá na místo 4. července 1974 a téměř měsíc dlouhá mise začíná. Paradoxně ho minou dvě sovětské lodě, jejichž kapitáni vše hlásí svým nadřízeným do Moskvy.

Komunisté sice tuší, že Američané něco plánují, jsou si však jistí, že získání vraku není proveditelné.

Úspěch, nebo fiasko?

Zčásti mají pravdu, protože Clementine tlak nevydrží, a tak se několik drápů ulomí a dvě třetiny ponorky míří zpět do vodního hrobu. Část, která zůstane, naneštěstí obsahuje právě dvě jaderná torpéda a část dokumentace.

Američané rovněž narazí na těla šesti členů posádky. S poctami je pohřbí, ze strachu z radiace raději volí kovové rakve. Díky vyzdvihnutí vraku mají Spojené státy dobré povědomí o stavu sovětských ponorek.

Část akce natáčí agenti CIA, video ale veřejnost spatří až v roce 1998. To už lidé o existenci Azorianu tuší, protože hned v březnu 1975 vydává článek novinář Jack Anderson (1922–2005).

Z patřičných míst se mu dostává vysvětlení, že ponorka neobsahuje žádná skutečná tajemství a jde vlastně o vyhození peněz z okna. Opak je pravdou, protože tajné služby splní cíl a jde o jednu z nejpovedenějších tajných operací studené války.