Pokud jste nikdy neměli noční můru a chcete vědět jak asi vypadá, prohlédněte si jeho obrazy,“ říká umělecký kritik Horst A. Glaser. Má pravdu.

Švýcarský malíř, sochař a designér Hans Ruedi Giger (1940–2014) vytváří věci, které by slabší povahy nemusely rozdýchat.

Rodák ze švýcarského Churu je už jako malý velmi zvláštní. „Vyprávěj mi zase jak jsem se narodil,“ žádá milující laskavou matku Melly a místo pohádek stále dokola fascinovaně poslouchá popis svého porodu.

Jako puberťák tráví čas ve svém Černém pokoji, podkrovní místnůstce s policemi plnými modýlků, kreseb a skic, které jsou stejně morbidní jako vlastnoručně vyzdobené stěny. Tady s kamarády hraje jazz i rock, kouká na horrory nebo proniká do tajů erotiky.

„Tady jsem se holkám nejlépe dostával do kalhotek,“ vzpomíná později. Ale hlavně maluje, sní, nebo maluje o čem sní.

Tady se rodí základy jeho osobitého stylu, který nazve biomechanický surrealismus a smísí v něm moderní technokulturu, horory oblíbeného spisovatele H. P. Lovecrafta, brutalitu, chaos, ale také temnou erotiku a perverze.

Poprvé publikuje v roce 1959 v undergroundových magazínech Clou a Hocha. „Nezaplatili mi nic, ale byl to úžasný pocit,“ vzpomíná později. Výrazně ho ovlivňují vlastní noční můry, ale také přátelství se slavným španělským malířem Salvadorem Dalím (1904–1989) a od podzimu 1966 také osudová láska ke švýcarské herečce Li Toblerové (1948-1975). Jejich vztah je bouřlivý, poznamenaný oboustrannou promiskuitou a občasným drogovým úletem. Počátkem sedmdesátých let se však pracovním vytížením vyčerpaná divadelní herečka začne propadat do depresí a přes Hansovu podporu v květnu 1975 spáchá sebevraždu.

V tu dobu už se Giger stává v avantgardní umělecké komunitě pojmem a začíná se prosazovat i za hranicemi Švýcarska.

Obracejí se na něj rockové kapely, které chtějí některý z jeho perverzních obrazů cyklu Necronimicon na obal své desky. Od méně známých až po hvězdy takového formátu jako je skupina ELP nebo zpěvačka Debbie Harryová. Některé z přebalů jsou natolik odvážné, že způsobí skandál, a s každým z nich je Giger slavnější. Rozhodujícím zlomem se však stává rok 1977, kdy dostává nabídku vytvořit mimozemské monstrum pro chystaný film režiséra Ridleyho Scotta. Bude se jmenovat Vetřelec a Giger za něj získá Oscara. Stává se oslavovaným kulturním fenoménem, inspiruje muzikanty, filmaře i tvůrce počítačových her. Na dračku jdou jeho obrazy, sochy, ale také šperky a nábytek, který kupují ty nejluxusnější restaurace.

Po celém světě vznikají jeho fankluby a v Tokiu také úspěšný bar ve stylu vetřeleckých dekorací. V polovině 90. let kupuje Giger středověký hrad ve švýcarském Gruyere, a v roce 1998 tu otevírá své vlastní muzeum.

Inspirovány Tokiem, vznikají také další tzv. Giger–bary. Stylizované podniky, pro které navrhuje design interiéru, od vstupních dveří, přes stěny, křesla, stoly až po lampy. „Vše je vymodelováno tak, že když vejdete doslova vás pohltí svět Vetřelce,“ popisuje nadšený Martin Kotva, který navštívil bar ve švýcarském Churu.

V dubnu 2005 Giger osobně otevírá expozici v pražském Národním technickém muzeu, a že jeho dílo neztrácí na síle, dokazuje fakt, že když v té době jeden z českých časopisů umístí na obálku reprodukci jeho obrazu „Krajina penisů“ čelí pak trestnímu oznámení z šíření pornografie.

Další šokující díla už však švýcarský génius nestvoří, protože 13. května 2014 podlehne zranění, které utrpěl pádem ze schodů poté, co ve svém domě nešťastně zakopl. Možná o některé se svých monster.