Slunce pomalu mizí za obzor a na větev téměř neslyšně usedá velká sova. Vypadá to, že kouká do dáli, ve skutečnosti poslouchá zvuky lesa. Eviduje každé prasknutí větvičky i zaševelení listu. Zničehonic se zvedne a o pár chvil později už drží v zobáku kořist.
Latinské jméno bubo bubo vykouzlí úsměv na rtech, jenže jedna z největších sov světa budí zasloužený respekt. Dokáže třeba rozdrtit páteř zajíce během pár vteřin.
Sud s křídly
Druhové jméno nelže, protože vědci evidují exempláře, které váží klidně i kolem pěti kilogramů. Průměrní jedinci takových čísel nedosahují, běžně se jejich váha pohybuje od dvou do čtyř kilogramů.
V tomto případě mají navrch samice, které jsou větší než jejich samčí protějškové. Za zmínku stojí také rozpětí křídel. To může v extrémních případech dosahovat až 190 centimetrů!
Pohlaví u výrů velkých nejde na první pohled poznat, ornitologové však tvrdí, že se liší na základě barvy peří. A právě to hraje v jejich životech důležitou roli.
Kvůli tvaru výři připomínají spíše sud, umí však létat celkem rychle – na tachometru by se jim objevila šedesátka. Zároveň mistrně ovládají také pomalý let, jelikož díky plachtění zbrzdí na tří kilometry za hodinu.
Za to může právě aerodynamické opeření, které poskytuje sovám také další výhodu. Umí se pohybovat téměř neslyšně. Zároveň jde o skvělou tepelnou izolaci.

Miláček Helsinek
A výři ji skutečně ocení, protože je neřadíme mezi stěhovavé ptáky. Svému teritoriu jsou věrni prakticky celý život. Tento druh sov obývá celou Evropu, křídly máchá také nad Ruskem a Čínou.
Na světě existují ještě další výři, v severní Africe má přídomek faraonský, na jihu stejného kontinentu operuje zase výr kapský, jež zvládne přežít i v nadmořské výšce 2500 metrů. Nelíbí se jim pouze v deštném pralese a arktické tundře.
Zároveň si ptáci s pronikavě oranžovýma očima zvykli na blízkost lidí. A ti opeřence často využívají k lovu. Vycvičený výr dokáže zpacifikovat otravné racky, holuby či hlodavce.
Své o tom ví v Helsinkách, kde žije hned pět párů, kteří mají na starost přemnožené králíky. Finská srdce si jeden z výrů získá v červnu 2007, tehdy samec Bubi přistane na tamním fotbalovém stadionu.
Neohroženě se prochází po travnaté ploše, kde zrovna probíhá utkání o postup na mistrovství Evropy. Paradoxem však zůstává, že výři jsou sice využívaní, naši předci je ale považovali za škůdce a zabíjeli je.

Barvoslepý opeřenec
Lov zůstává alfou a omegou sovích životů. Nepohrdnou prakticky čímkoliv, v jejich zobáku končí veverky, ptáci nebo třeba hadi a ještěrky. Jídelníček si často okoření také hmyzem či rybou.
Zoologové rovněž tvrdí, že výr se nezalekne ani ježka, a tak si na něm s chutí pošmákne. Do akce vylétají většinou za soumraku, kořist bedlivě pozorují. Ostatně zrak a sluch jsou jejich hlavní lovící nástroje.
Oči tvoří 5 % celkové hmotností a říká se, že v noci vidí jako běžný člověk ve dne. Výři sice neumí odlišit barvy, neujde jim však sebemenší pohyb. Hodně jim pomáhá také hlava, kterou mohou otočit až o 270 stupňů.
K tomu ji zkrášlují ušní chomáčky, jež připomínají svým tvarem antény. Spousta lidí se domnívá, že se jedná o uši, jenže zdání klame. Ve skutečnosti jsou to speciálně tvarovaná pera a dodnes vlastně nikdo neví, k čemu slouží.
Jedna z teorii hovoří o komunikaci mezi jedinci, další považuje extravagantní záležitost za kamufláž. Sova tak rychle může splynout s prostředím.
Sluch jako rys
Pokud opět zabrousíme do lidské říše, tak výři slyší až 10x lépe než průměrný člověk. Tajemství tkví ve zvukovodech, které jsou umístěny nesouměrně. Zkrátka jedno ucho mají výše než to druhé.
Asymetrie, jež by v naší společnosti vyvolala posměch, slouží k precizní lokalizaci zvuku. Výborně poslouží i kulatý „obličej“, protože ten soustředí zvuk právě k ušním otvorům. Jakmile někde zašramotí myš, v řádu milisekund výr ví, kde přesně je.
Údajně zvládne odhalit zvuk, který je vyluzován až 15 centimetrů pod zemí! Provedené studie dokonce odhalí, že i jedinci, kteří časem hůř vidí, mohou lovit a to díky uším.

Dokud nás smrt nerozdělí…
Výři jsou nejvíce aktivní během soumraku, poté zase za úsvitu. Občas změní zajeté pořádky, protože v zimních měsících musí lovit i přes den. Nebezpečí neskýtá jen zobák, ale také drápy, protože jejich úchyt umí rozdrtit zaječí páteř.
Údajně je až 5x silnější než lidský stisk, což u pár kilogramů vážicí sovy, budí skutečný respekt. Když neloví, tak vyluzují různé zvuky. Jedná se o klasické houkání, které zazní venkovním éterem zhruba půl hodinu po západu Slunce.
To dokonce potvrdí všemožná měření. Dále mají v repertoáru také cvrlikání, kterým komunikují s partnerem, nebo chrání teritorium. V případě drahé polovičky výr nezná bratra, protože páry spolu často vydrží celý život.
Během namlouvání samci klapou zobákem a tancují. Jakmile samičku osloví, páří se a hnízdí. Sami ale nic nestaví, využívají útesy, dutiny stromů či stará hnízda jiných ptáků.
Výsledkem výří lásky jsou čtyři vajíčka, z nichž se vylíhnou mláďata, jež se naučí létat až ve 12. týdnu života.
Starci zvířecí říše
Jejich populace má klesavou tendenci. Výrů velkých ornitologové evidují kolem půl milionu, čísla však nejsou přesná. Na druhou stranu tento druh sovy se vyznačuje dlouhověkostí, protože ve volné přírodě se dožívá dvaceti roků.
Existuje údajně případ, který v zajetí oslavil 68. narozeniny, věrohodné důkazy ale chybí. Do karet jim hraje i fakt, že nemají přirozené nepřátele, ocitají se totiž na vrcholu potravního řetězce.
Občas si na ně sice počíhá orel či jestřáb, mnohem větší nebezpečí skýtá právě bydlení v blízkostí lidí. Většina výrů uhyne po nárazu do drátů elektrického napětí. Útrapy soužití lze demonstrovat na osudu Flaca.
Samec výra velkého uletí v roce 2023 ze zoologické zahrady v newyorském Central Parku. Zaměstnanci ho neúspěšně loví, nakonec ho nechají ve volné přírodě. Flaco se adaptuje na výbornou a devět měsíců si užívá statutu lokální celebrity.
O pár měsíců později narazí do prosklené budovy a umírá. Smrt ale bývá s výry spojená. Ve starověkém Římě dokonce věří, že obydlí, na jehož střeše přistane výr, brzo navštíví zubatá s kosou. Příchod smrti také předznamenává zlověstné houkání.