Lidé odjakživa touží zaznamenat své myšlenky. Jenže to není tak snadné, dokud nemají písmo. Nejstarší značky, které by mohly být písmem, nacházíme už v pravěkých jeskyních.

O titul nejstaršího písma se utkává starověká Čína, neolitická kultura Vinču a starověký Sumer. Ale i když máme písmo, na co vlastně psát?

V Číně pravděpodobně začínají psát v sedmém tisíciletí před naším letopočtem, Vinčané na území dnešního Rumunska snad v šestém a Sumerové píší ve čtvrtém.

Ve všech případech je to velmi dávno a ve všech jde o znaky, které se někam vyrývají – do kostí, do kamene, později do hliněných tabulek. Právě ty se stávají ve starověku nejčastějším materiálem, kam zaznamenat obsáhlejší texty.

Do měkké hlíny se pomocí rydel nápis zaznamená, tabulka následně ztvrdne. U běžných nápisů stačí sluníčko, významné texty se vypalují v peci.

Co bylo předtím

Ve starověkém Egyptě hledají cesty, jak psaní zjednodušit. A tak vynalézají papyrus, který záhy vytlačí všechny hliněné, voskové, železné a kdovíjaké tabulky. Vyrábí ze stébel rostliny zvané šáchor papírodárný.

Stébla se zbaví svrchní vrstvy, dřeň se rozřeže na tenké plátky. Ty se několik dní namáčí, pokládají vedle sebe, nejméně ve dvou vrstvách přes sebe, a následně se lisují, takže vzniká celistvý arch papyru. Nevýhodou je, že je křehký.

Proto jej v prvním tisíciletí před naším letopočtem nahradí pergamen, který se vyrábí z kůže zejména mladších zvířat. Kdo chce pergamen nejjemnější, používá kůži ještě nenarozených jehňat.

Jenže to není vůbec levné, protože na vydání knížky je potřeba stát se nejdřív velkostatkářem. Proto přichází čas papíru!

Tajemství starých hadrů

Jde o jeden ze čtyř největších čínských vynálezů – společně se střelným prachem, kompasem a knihtiskem. Podle dochovaných nálezů k jeho výrobě dojde poprvé někdy ve třetím tisíciletí před naším letopočtem. K jeho výrobě je používán bambus nebo konopí.

Ale teprve v roce 105 př.n.l. se zde objevuje papír tak, jak jej známe dnes. Tradičně je vynález připisován Cchaj Lunovi (?50–121), eunuchovi a vysokému císařskému úředníkovi.

Už ho nebaví psát na hedvábné látky a příliš křehké papíry z rostlin, a tak experimentuje s bavlnou starými hadry a rybářskými sítěmi. To různě vaří, látky kombinuje a hledá nejvhodnější kombinaci. Nakonec se mu zadaří.

„Můj císaři, zde přináším nový vynález. Papír vyrobený z této hmoty se pro psaní hodí mnohem více než jiné látky, a zároveň je velmi levný,“ klaní se před svým vládcem, když mu v rukou přináší první listy nového vynálezu. A císař je nadšen!

Na cestě do světa

Výroba papíru se stává přísně střeženým tajemstvím. Suroviny je potřeba nejprve uvařit, následně vhodným způsobem zpracovat mícháním. Tím vznikne hustá kaše, která se vylije na rám z tenkých bambusových vláken. Přebytečná voda odkape a zůstává jen arch papíru.

Pak už zbývá ho jen lisem zpevnit a uhladit a výsledek je na světě. Co přesně ale Cchaj Lun používá za suroviny, netušíme. Ale ví se, že jeho žák proces výroby ještě víc zjednoduší.

Stránky papíru se do světa rozletí až v sedmém století – tak dlouho dokáží Číňané tajemství jeho výroby udržet. Jenže pak se papír objeví v Japonsku a tam ho také chtějí.

Tajemství touží poznat i Arabové, kteří v osmém století zajmou několik čínských mistrů výroby papíru a sami se jej naučí vyrábět. Je přece potřeba někam zaznamenat skutky Mohamedovy!

Konečně u nás!

Společně s Araby se papír dostane do Evropy – zejména přes Španělsko, které řadu let ovládají. Španělé brzy tuto dovednost okopírují a tak první evropské papírny vznikají právě zde. I když až v jedenáctém století – víc než tisíc let po jeho vynalezení.

Dlouhé roky se odsud vyváží na sever, další papírny v Německu, Rakousku nebo Francii vznikají až v následujících staletích, v Čechách je první použití papíru doloženo v roce 1310 v městské knize Města pražského, když je papír dovezen z Itálie, a první papírna se u nás objevuje za vlády Vladislava Jagellonského (1456–1516) v roce 1499.