Zlatý věk českého a rakouského průmyslu právě přichází. Monopol na průmyslový rozvoj v oblasti lodní dopravy si pro sebe uzme původně rakouský rod Lannů. Splavnění Vltavy, Labe, Lužnice a Nežárky, budování mostů a přístavů, to vše je dílem jednoho člověka. Vltavského „pantáty“ Vojtěcha Lanny.
Obchodník Vojtěch Lanna (1805–1866) měl k práci v loďařském průmyslu blízko odjakživa, jeho rod totiž přišel do oblasti Českobudějovicka až z rakouské Solné komory.
V této lokalitě poblíž Halštatu se těžila sůl už od dávných dob Keltů a jsou to právě Lannové, kteří zejména se solí čile obchodovali. Jako první zamířil do Budějovic loďmistr Tadeáš Lanna (1772–1828), který řemeslo „zdědil“ po svém otci.
Jeho žena mu malého Vojtěcha porodila přímo v českobudějovické loděnici. Vojtěch se jako chlapec motal mezi lodníky a tesaři a pozoroval, jak se staví lodě a obchoduje se se solí.
Ve svých patnácti podnikl plavbu po Vltavě do Prahy, kde poté zakotvil na polytechnickém učilišti. Jak už to tak u velikánů v oblasti průmyslu, obchodu a vědy bývá, se svým profesorem si vůbec nerozuměl a ze školy předčasně odešel.
Vrátil se k otci, který jej učil sám. Ne vědám, ale kormidlování, obchodu a stavbě lodí. Proto už ve svých dvaceti dokázal vybudovat vlastníma rukama první vor.
Bez regulace toků žádné parníky
Pracovitá rodina přepravovala především sůl dováženou z Rakouska a také jihočeskou tuhu. Zboží se plavilo přes Vltavu po Labi až do centra námořního obchodu, německého Hamburku.
Co na tom, že Lannové museli čas od času poskytnout nějaký ten úplatek v podobě českého piva celníkům, obchod zkrátka musel vynášet.
A vynášel. Průmyslová revoluce podnikání přála. Vojtěch však po smrti svého otce musel zaopatřit i matku a své čtyři malé sourozence. Možná to jej ale motivovalo, aby rodinný podnik dál rozvíjel.
Získal titul loďmistra a v podstatě si držel monopol na vltavský obchod se solí.
Aby byl obchod jednodušší, Lanna se pustil do prací na zlepšení splavnosti řek, po nichž se plavilo jeho zboží. Modernizací prošla koryta Vltavy, Labe, Lužnice, Nežárky i Blanice.
Nebýt této regulace řek, jen těžko by došlo k rozvoji paroplavby v českých zemích. Německé lodě poté vzaly Labe útokem.
Promyšlená logistika
První český parník Bohemia sice Lannové nevyrobili, na výrobě a provozování dalších se už ale podíleli. Dá se říct, že postupem času rodina disponovala celou flotilou prvních parníků.
Ve chvíli, kdy již Lannové měli bezpečnou převahu na vodě, se rozhodli vydat se i na souš. Vojtěch Lanna totiž brzy pochopil, že je v jeho zájmu zasadit se o prodloužení koněspřežky vedoucí z rakouského Lince.
Ne náhodou úspěšně protlačil dráhu do míst, kde se nacházely sklady jeho firmy. Logistiku zvládal Lanna zkrátka výtečně.
A nejen ji. Pustil se i do průmyslu těžařského. Dravého a inteligentního podnikatele si nemohl nevšimnout místodržící v Čechách, arcivévoda Štěpán Habsbursko-Lotrinský (1817–1867).
„Lanna jest v jedné osobě statkářem, podnikatelem, vodohospodářem, inženýrem, stavitelem, obchodníkem i loďařem… a také dobrodincem mnoha tisíc lidí, s nimiž nejedná jako s pouhou pracovní silou, ale jako otec,“ vychválil Vojtěcha vzdělaný a progresivní politik.
Nejvíc pecí má Lanna
Nezastavitelný Lanna šel dál a od 50. let se vážně zajímal o kladenské hutě. Dobře si byl vědom významu železa a uhlí ve zlatém století průmyslu.
Založil proto Vojtěšskou huť, v jejímž areálu byla v roce 1855 poprvé zapálená první vysoká pec na spalování koksu v Čechách.
V roce 1857 do Lannova portfolia přibyla Pražská železářská společnost. Šlo o krok, který Vojtěcha zavedl na nějaký čas do centra průmyslové revoluce, do Anglie, kde načerpal další potřebné znalosti v oboru.
Ty mu posloužily pro výstavbu ambiciózní Buštěhradské dráhy, kterou zaštiťovala Buštěhradská železniční společnost. Trasa spojovala Kladno a Kralupy nad Vltavou.
Cílová stanice samozřejmě nebyla zvolena náhodou, v kralupských docích totiž Lannové mohli naložit uhlí na lodě a dopravit ho po řece, kam bude libo.
Vojtěšská huť se zatím dál úspěšně rozvíjela a jen do roku 1861 v ní bylo vystaveno dalších pět vysokých pecí, což z ní učinilo největší vysokopecní provozovnu v celém rakouském mocnářství.
Moc a slávu areálu degradovali v roce 1946 znárodněním a přejmenováním hutě na „Koněv“ komunisté. Provoz pecí byl zastaven v roce 1976, odkdy začal areál nezastavitelně chátrat. Zbylá tři torza vápenných pecí jsou dnes kulturní památkou.
Mlýn u Vltavy
Co dalšího zbylo po jednom z nejvýznamnějších představitelů rodiny Lannů? Zaměříme-li se na parníky, musíme si nejprve uvědomit, že Lannové své pracně vyrobené říční dopravní prostředky pojmenovávali pouze čísly.
Parník Lanna 2 se dochoval až do dnešních dnů díky zásluze manželů „renovátorů“ Achsových. Ti starý parník objevili ve vyhořelé garáži a během dvanácti let kompletně zrenovovali.
Loď, která byla po roce 1953 vyřazena z provozu, ještě určitý čas fungovala jako přívoz (a pojízdná prodejna) na slapské přehradě pod jménem Rabyně.
Dnes se mohou turisté svézt drobnou loďkou Vojtěch Lanna Junior, která na Lannovy parníky odkazuje, v úseku České Budějovice až Purkarec. Právě v Českých Budějovicích působil zpočátku Lanna nejintenzivněji.
Založil tu spořitelnu, otevřel zde první řemeslnicko-průmyslovou výstavu a vystavěl tu také sušárnu lnu. Po přesídlení do Prahy Lanna štědře daroval pozemek pro výstavbu pražského sirotčince.
V Praze po něm navíc zůstalo Masarykovo nádraží, dílčí železniční stavby mezi Prahou a Podmokly, trať z Prahy do Plzně nebo rekonstruovaná dominanta levého břehu Vltavy, Petržílkovský mlýn.
Lannova firma se podílela i na železniční trati mezi Pardubicemi a Libercem a také mezi Turnovem a Kralupy.
Až moc práce
Neuvěřitelný zápřah Vojtěcha Lanny si nakonec vybral svou daň. Podnikání a osobní působení v tolika odvětvích způsobily, že Lannovi po krátkém pobytu ve Vídni začaly docházet síly. Snad z důvodu přepracování zemřel 15. ledna 1866 v Praze na srdeční slabost.
Rodinné žezlo tak přebral Vojtěch junior. Kvůli tomu, aby to zvládl, absolvoval mnoho cest „na zkušenou“ do zahraničí. Příprava se mu vyplatila a z Lannů se za jeho života stala nejen podnikatelská, ale i politická elita.
