„Vaším znamením bude červený kříž.“ S těmito slovy vysílá už v roce 1095 papež Urban II. bojovníky do Svaté země, aby z rukou muslimů vysvobodili Boží hrob. První křižáci si jako poznávací znamení připevňují kus látky s vyobrazením kříže na svá kopí.

Během třetí křížové výpravy v letech 1189–1192 již ale míří do Svaté země tolik vojáků, že je třeba pomocí praporů rozlišovat oddíly různých národů. Angličané, vedení svým králem Richardem Lvím Srdcem (1157–1199), používají bílý kříž, Francouzi panovníka Filipa II. Augusta (1165–1223) mají kříž červený a Němci, jimž velí císař Fridrich I. Barbarossa (1122–1190), žlutý.

Prapor do boje, vlajka pro obchod

Nejstarší látkové prapory (z lat. vexillum – z názvu vzniká výraz vexilologie, tedy pravidla tvorby praporů a vlajek, která souvisejí s heraldikou) však používají již římské legie. Zlatá éra praporů pak nastává hlavně ve středověku.

Vlajka, jejíž první použití bývá přičítáno Nizozemsku a jeho zdatným obchodníkům, se vztyčuje na stožár, ráhno nebo žerď pomocí lana na rozdíl od praporu. Ten se navléká pomocí tzv. rukávu k žerdi a umisťuje se do držáku, zvaného tulej.

Prapor může být libovolně dlouhý. U vlajky se ale dodržuje poměr stran, většinou 2:3. Vlajka symbolizuje stát, prapor národ a lid.

Naděje i krev

Při tvorbě vlajek se vychází z historických zemských a panovnických barev. Rakouská červená a bílá se inspiruje legendou o obléhání města Akkonu ve Svaté zemi během třetí křížové výpravy. Babenberskému vévodovi Leopoldovi V. (1157–1194) při bojích se Saracény zkropí bílý oděv rudá krev.

Jen pod páskem mu zůstává nedotčený pruh bílé látky. Všechny uherské barvy se poprvé vyskytují v roce 1222 na stuze u pečeti uherského krále Ondřeje II. (asi 1177–1235). Během Velké francouzské revoluce (1789–1799) se vlajka stává politickým symbolem a trikolora vyjadřuje revoluční ideály – stejně jako později tři uherské pruhy za revoluce v roce 1848.

Zelená značí naději, bílá oddanost a čistotu, červená krev a sílu.