Bolí vás nohy? Šup s nimi do studené vody. Kašle vaše dítě? Stačí polít studenou vodou. Řešení na zlomený palec? Studená voda!
V roce 1819 je Gräfenberk malou horskou osadou. Stojí tu 18 dřevěných chalup a žije pár rolníků, jejichž rodiče přišli z nedalekého Frývaldova (dnešního Jeseníku).
O dvacet let později zná Gräfenberk celý svět a sjíždějí se sem měšťané, šlechta, lékaři i vědci. Může za to místní rodák Vincenz Priessnitz (1799-1851).
Udělá to jako srna
Je sice bystrý chlapec, ale nemá to snadné. Než oslaví osmé narozeniny, tři starší bratři zemřou. Je mu 12, když otec oslepne. Takže místo do školy musí na pole. Protože toho má moc a je trochu smolař, každou chvíli se při práci zraní.
Na doktora není v rodinném rozpočtu místo, a tak se musí léčit sám. Jako pozorovatel obdařený vynikající pamětí a intuicí, nachází inspiraci v přírodě. Pohmožděný prst omývá studenou vodou, jak to viděl dělat poraněnou srnu. A ono to funguje. Je mu 16, když se na poli splaší kůň a jedno z kol povozu mu přejede hrudník.
„Je to zlé. Pokud přežije, zůstane mrzákem,“ tvrdí doktor. Jenže Vincenz je jiného názoru. Žebra si srovná o židli, hrudník začne balit to obkladů namočených ve studené vodě. Trvá to téměř celý rok, ale nakonec je znovu fit.
Venkovský léčitel slaví úspěch
Pro sousedy je to zázrak, a když podobně vyléčí sousedovu děvečku, začnou k němu přicházet další nemocní. Jeho první „ordinací“ je dřevěná lavice za stodolou a prvním nástrojem houba, kterou si koupí na místním trhu.
Jenže zájemců přibývá, a tak v roce 1822 s otcovým svolením přestaví rodnou chalupu na kamenný dům i s pokojem pro pacienty. Když to nestačí, ubytovává je u sousedů, a v roce 1826 jim staví dům s dvanácti pokoji.
Jak roste počet zázračně uzdravených, roste s jeho věhlasem také věhlas jeho pacientů. Už to nejsou jen chalupníci z okolí, ale třeba i císařův bratr, arcivévoda Antonín (1779–1835).
Osvobozeni od škrobených společenských pravidel si tu bohatí a urození užívají svobodu jakou dosud nepoznali. Chodí bez klobouků, bosí, nemusí myslet etiketu a tak jim vůbec nevadí, že v rámci léčby řežou dřevo nebo odklízejí sníh.
Bitva o léčbu vodou
Jeho úspěch, navíc dosažený tak prostým způsobem, pochopitelně nevoní místním felčarům, které připravuje o výdělky. Do jejich čela se staví doktor Anton Schnorfeil a frývaldovský ranhojič Antonín Günther. V červenci 1929 píší frývaldskému soudu:
„Podáváme proto na řečeného šarlatána Priessnitze trestní oznámení pro neoprávněné léčení, kterým z vlastní zištnosti ohrožuje zdraví lidí.“ Rozjíždí tak téměř osm let trvající soudní tahanice.
Priessnitz však léčí dál a v roce 1834 staví další dům, teď už s 19 místnostmi a jídelnou pro dvě stě osob. Jeho věhlas nabírá evropských rozměrů. Lidé chtějí vědět kdo to je ten zázračný doktor a dožadují se zřízení léčebných ústavů po jeho vzoru.
Tábor fandů má i u císařského dvora, takže když v roce 1837 dojde v soudním jednání na lámání chleba, žádný soud si nedovolí jít proti jeho vlivným zastáncům.
Navíc v roce 1837 císařská komise po prostudování Priessnitzových metod jeho lázně schválí s tím, že „Počet stěžovatelů jest nepatrný. Jde o místní lékaře a ranhojiče, kteří stížnosti vedou jen ze závisti a obavy o svůj chléb.“
Jeho sláva hvězd se dotýká
Z chudé horské osady se stávají světově známé lázně, kam se hrne ta nejvznešenější klientela včetně knížat a králů. Přijíždí také lékaři, aby studovali jeho metody a šířili je dál po světě.
Vycházejí o něm stohy knih, rakouský císař Ferdinand V. (1793–1875) mu v roce 1846 uděluje Zlatou občanskou medaili I. třídy, nejvyšší vyznamenání jaké může civil dostat. A jako jednomu z mála mu stavějí pomníky ještě během života.
Nejen Češi, ale také Maďaři, Francouzi, později také Poláci, Němci a socha v nadživotní velikosti stojí od roku 1911 i ve Vídni.
Na nevzdělaného kluka, který si toho ve školních lavicích moc neodseděl, a třeba s psaním měl potíže celý život, to rozhodně není není špatné.
