Přemysl Otakar I. , český král přemítá nad svatbou své dcery Markéty. „Asi budu muset vypsat daň,“ říká si v duchu.
Později za vlády jeho vnuka Přemysla Otakara II.a budovatele naší daňové soustavy nejsou od poloviny 13. století nejsou mimořádné daně u nás ničím výjimečným…
Poprvé se o mimořádné dani zmiňuje v roce 1107 kronikář Kosmas (asi 1045–1125).
Prý tehdy „není v Čechách ani opata, ani probošta, ani duchovního ani lajka, ani Žida, ani kupce, který by nebyl býval musel přispět knížeti Svatoplukovi na jeho propuštění z vazby, v níž ho držel císař Jindřich V.“ Vždy si o daň řekne panovník.
Do kapsy chudiny sáhnou čtyřikrát
Majitelům pozemků nezbývá, než ji uhradit v plné výši, která se mění.
Během středověku se vybírá u nás minimálně čtyřikrát, kromě roku 1107, ještě v roce v roce 1179, kdy kníže Bedřich (1141/1142–1189) platí římskému císaři Fridrichovi I. Barbarossovi (1122–1190) za pomoc v boji proti knížeti Soběslavovi II. (asi 1128–1180). Dál se objevují ještě v letech 1250 a 1253.
Peníze na korunovaci a vdavky
Od 13. století se mimořádné dani říká „berně“. Někdy ale pro ni musí do kapsy sáhnout jenom duchovenstvo a královská města, ostatní jsou od ní zproštěni. Panovník má většinou dva hlavní důvody pro její stanovení: svoji korunovaci a svatbu dcery. Tehdy je daň příspěvkem na její věno.
Platit se nikomu nechce
Poddaným se to samozřejmě příliš nelíbí. Kdo by měl chuť přispívat na princezničku, kterou nikdy osobně neviděli. Její blaho je každému ukradené, a tak sahají do kapes s velkou nechutí.
Žádné velké nadšení v nich nevzbuzují ani další příležitosti, kdy musí platit – třeba proto, že si král chce uspořádat nákladnou slavnost spojenou se svým vstupem na trůn.
