Královský pekař Thomas Farynor má v noci z 1. na 2. září 1666 neklidné spaní. Krátce po půlnoci ho probouzí nepříjemný štiplavý zápach kouře. Jen co zcela procitne ze snu, je mu okamžitě jasné, která uhodila. Jeho dům na Pudding Lane v centru Londýna stravují ničivé plameny!

„Honem, musíme odsud,“ budí svoji rodinu, která spí v patře. Schodiště však už je v jednom ohni. Jediná úniková cesta vede přes střechu do sousedního domu. Celá pekařova rodina se tak zachrání. Až na služku, která v přízemí domu nedokázala včas uniknout plamenům.

Osudová ignorance

Ještě té noci roznáší silný jihovýchodní vítr požár do dalších koutů města. Londýn je ve 2. polovině 17. století pro plameny snadnou kořistí. Úzké uličky s dřevěnými domy, namačkanými těsně na sebe, představují ideální prostředí pro šíření ohně.

„V Londýně je obrovské riziko vzniku požáru,“ uvědomuje si dobře i sám král Karel II. (1630–1685). Už v roce 1661 vydal nařízení, jak by měly vypadat domy v londýnských ulicích. Lidé ho ale vesměs ignorovali.

Nepomohlo ani vyhrožování žalářem pro nezodpovědné stavitele o čtyři roky později. Teď lidé sklízejí, co zaseli…

Snahy o uhašení ohně však připomínají boj s větrnými mlýny. V průběhu dopoledne 2. září 1666 už lidi přestávají hasit a veškeré úsilí soustřeďují k tomu, aby zachránili alespoň nějaký majetek.

„Nazí, zahalení jen do dek,“ popisuje útěk davů z centra města očitý svědek. Ceny za pronájem povozů či lodí se rázem šplhají do astronomických výšek.

Král osobně hasí

Smutnou roli v celé tragédii sehrává londýnský starosta sir Thomas Bloodworth (1620–1682). Na povrch vyplouvá jeho naprostá neschopnost. Nedokáže včas vydat rozkazy, aby byly zbořeny některé domy, čímž by se zabránilo dalšímu šíření plamenů.

Když to zjišťuje král Karel II., soptí vzteky. Za starostou vysílá s jasnými pokyny věrného úředníka Samuela Pepyse (1633–1703), jenže ten Bloodwortha zastihne na pokraji infarktu. „Byl jako umdlévající žena,“ vzpomíná Pepys.

Na druhý den už po starostovi není ani stopy. Zřejmě vzal raději do zaječích. Organizace záchranných prací se osobně ujímá Karel II. společně se svým bratrem Jakubem, vévodou z Yorku (1633–1701).

Ať se snaží sebevíc a král osobně hasí, plameny nad nimi stále vítězí. Přeskakují až do vzdálenosti 30 metrů. Odpoledne 3. září 1666 pohlcují domy londýnských bankéřů na Lombard Street.

O den později jim za oběť padá katedrála svatého Pavla, o jejíž nezničitelnosti byla přesvědčena řada Londýňanů, kteří si do jejích útrob ukryli před ohněm své cennosti.

Vítr se uklidňuje až v úterý 4. září 1666 večer. Hašení konečně začíná mít efekt.

Podezřele málo mrtvých

„To není možné, aby tak rozsáhlý požár vznikl pouze náhodou,“ rozumují Londýňané, zatímco jejich domovy ničí oheň. Anglie v té době válčí s Holanďany, které podporují Francouzi. Viník je tedy jasný – Londýn zapálili cizí agenti.

Na každého, kdo hovoří jiným jazykem nebo je jen prostě podezřelý, se pořádají hony. Nevinní jsou lynčováni. Zlobě lůzy nedokáže zabránit ani vévoda z Yorku.

Plameny v konečném důsledku pohltily více než 13 000 domů a připravily o střechu nad hlavou 70 000 z 80 000 obyvatel londýnského centra. Kdyby mělo dojít na vyčíslení škod, jsou odhadovány na miliardu dnešních liber. Lidské životy však nic nenahradí.

Doboví kronikáři ale hovoří o tom, že při požáru Londýna přišly o život pouze čtyři osoby. Proti tomu se současní historikové bouří. Poukazují na to, že svědkové vypovídali o zápachu spáleného lidského masa. Žár byl zřejmě tak silný, že řadu těl spálil zcela na popel…