Jemné bzučení napovídá, že v okolí se pohybuje hmyz. Květinu zrovna navštívila včela, která po krátké chvílí míří zpět do úlu. Jakmile náklad odevzdá, předvádí zvláštní pohyby, skrze něž dává vědět ostatní, kde sehnat vydatný nektar.

Malého živočicha v našich končinách nejvíce zpopularizuje kreslený seriál Včelka Mája, k němuž nazpívá píseň Karel Gott (1939–2019). Včely si pozornost zaslouží právem, protože jsou fascinujícími zvířaty, bez kterých nejde žít.

Zapovězená Antarktida

Planetu obhlíží už miliony let, vědecky je popíše až během roku 1758 švédský přírodovědec Carl Linné (1707–1778).

Ten vymezí speciální rod, do něhož později přibydou různé druhy jako včela východní, včela obrovská dorůstající až dvou centimetrů a hlavně včelua medonosná. Ta mává blanitými křídly na všech kontinentech – kromě Antarktidy.

Do Ameriky a Austrálie dorazí až s drobným zpoždění někdy kolem 17. století. Křídla doplňují také tři páry nohou, 300 receptorů v tykadlech, pět očí či mozek o velikosti zrnka sezamu.

Málokterý živočich se může pochlubit tak specifickým sociálním životem jako včely. Jejich společenstvo má jasně danou hierarchii, na jejímž vrcholu trůní královna. Na rozdíl od všech ostatních má plně vyvinuté reprodukční orgány. Na svět vykoukne díky tomu, že ji speciálně krmí.

Kdo je tady šéf?

V běžných úlech, jak se včelím příbytkům říká, vládne pouze jedna. Jde poznat na první pohled, protože má podlouhlé tělo. Příroda jí přidělí jediný úkol – pářit se. Zvládne klidně i 2 000 vajíček denně. K tomu produkuje feromony, jimiž drží včelstvo pohromadě.

Jako správná královna rozhoduje o pohlaví včel. Z oplozených vajíček se rodí dělnice, z neoplozených zase trubci. Životnost královny se pohybuje kolem tří let, jakmile začne chřadnout, její „poddaní“ to vycítí. Vyhledají novou adeptku a starou královnu usmrtí.

Učiní to velice sofistikovaně, protože se kolem ní srotí a vytvoří vysokou teplotu, čímž jejich někdejší nadřízená umírá. Ve vzácných případech může být i vyhnána.

Láska až za hrob

Dalším důležitým ozubeným kolečkem v úlu jsou trubci, včelí samci. Vyvíjí se 24 dní, nemají žihadla a ani nástroj na sbírání pylu. Ve správnou chvíli opouští domov a snaží se oplodnit královnu – takovému chování se říká svatební let.

Kvůli této příležitosti urazí klidně i několik kilometrů. Toho, komu se páření nepovede, čeká drsný osud. Dělnice je postupně vyhání z úlu, protože trubci slouží k zachování tepla.

Ani jedinec, který královnu oplodní, nemá na růžích ustláno, protože při páření se mu pohlavní ústrojí vytrhne z těla a uhyne.

Ideální klima

Poslední a nejpočetnější část populace tvoří dělnice, jež mají na starost chod úlu. Během léta bychom jich v jednom společenství napočítali kolem 80 tisíc. Blíž k zimě jejich počet klesá a chladné měsíce přežije osmina šťastlivců.

Jakmile udeří mrazy, shluknou se kolem královny a snaží se ji udržet v teple. Dělnice celý svůj život, který trvá kolem půl roku, věnují právě nejvyšší ze včel. Vykonávají úkoly, které se odvíjí od jejich stáří.

Zprvu se věnují krmení larev, dále tvoří plásty, chrání úl a od 22. dne už konečně vylétávají ven! Aby mohly za potravou, musí mít tělesnou teplotu kolem 35 stupňů.

Ostatně teploměr by se jim určitě hodil, protože v parných třicítkách jsou pomalejší, jakmile rtuť spadne pod deset stupňů stávají se z nich nehybné sochy.

Úklid, dámy!

Být dělnicí je pořádná řehole, jelikož samotný let stojí spoustu sil. Během léta jedna včela urazí na 800 kilometrů.

Včely totiž platí za nejlepší opylovače v hmyzí říši, při jedné výpravě navštíví kolem 100 květů, přičemž jediná dělnice unese pyl o váze 35 % vlastní hmotnosti. Na tachometru by se mohly pyšnit až třicetikilometrovou rychlostí.

Kromě toho jsou včely posedlé čistotou, ta jde tak daleko, že některé dělnice vylétávají uhynout ven. Zároveň však existují jedinci, kteří mají na práci odstraňování mrtvol. I pilnost má své hranice. Spánek je občas důležitější.

Závisí na funkci, vědci zjistí, že včely naspí kolem 8 hodin – ty mají rozděleny až do padesáti intervalů.

Hodně cenné informace

Zkoumání hmyzu může vynést Nobelovu cenu, o čemž se přesvědčí rakouský biolog Karl von Frisch (1886–1982), jemuž akademici ocenění přiřknou v roce 1973. Zjistí, že existuje něco jako včelí tanec, jenže ve skutečnosti má před očima svérázný způsob komunikace.

Jakmile dělnice objeví nektar, dává pohyby vědět, kde k němu přišla. Dnes rozlišujeme dva druhy – prvnímu se říká kolmý tanec a včely jím upozorňují na potravu do zhruba 100 metrů. Druhý má přídomek kruhový, protože včely zadečkem dělají osmičky.

Tím oznamují, že nektar je dál, k tomu ale poskytnou informaci, jakým směrem se vydat. To má na svědomí náklon tělíčka, které odpovídá směru vzhledem k poloze Slunce! Zároveň vylučují feromony, jež prozrazují množství a kvalitu potravy.

Ve jménu Napoleona

Samy mají nejradši nektar, sladkou tekutinu z květů. Ten šikovně mění na med, protože mají těla vybavena medným váčkem. Nachází se před žaludkem a včela de facto vyvrhne natrávený nektar. Za jediný život vyprodukuje jedna dělnice pouze půlku čajové lžičky.

Abychom si mohli v obchodě koupit kilogram sladké dobroty, včelí křídla musí urazit vzdálenost 280 tisíc kilometrů. Obecně platí, že za každé třetí sousto, které pozřeme, vděčíme právě včelám. I přestože jsou tolik prospěšné, mají své nepřátele.

Mezi ně patří hlavně sršni a dravci jako je včelojed lesní. Dále jim život ztrpčují parazité a paradoxně také člověk, protože používá chemikálie a sází plodiny, které nejsou pro včely energeticky výhodné.

Lidstvo by ale bez včel zcela jistě vymřelo během pár dní. Kromě toho malé pomocnice zanechají stopu také v kultuře.

Jsou synonymem pro pilnost, jako symbol si je zvolí Napoleon Bonaparte (1769–1821) a na seriálu o nich vyrůstají celé generace, a proto zbývá už jen říct už – díky, včely!