Celé roky ekologové s prstem varovně vztyčeným ukazují, jak se zdejší civilizace zničila drancováním přírodních zdrojů. Prý hotová ekocida. Už léta však vědci soudí, že vše bylo jinak.
Velikonoční ostrov, v domorodém jazyce nazývaný Rapa Nui, je přírodní i sociologický unikát.
Jedno z nejizolovanějších obydlených míst světa je vzdálené téměř 2075 km od nejbližšího obydleného místa (ostrova Pitcairn), 3700 kilometrů od nejbližšího pobřeží a fascinuje nejen unikátními, stále v mnohém záhadnými sochami.
Zemský ráj to napohled
Se svými 163 km² jde o nevelký ostrov, který nemá žádnou řeku ani potok, jen tři sladkovodní kráterová jezera.
První lidé se tu vylodí a usadí pravděpodobně kolem roku 700. Nikde kolem žádní nepřátelé, žádní dravci, ani žádná jiná hrozba, navíc hustě zalesněný ostrov s úrodnou sopečnou půdou a jedním z nejpočetnějších hnízdišť mořských ptáků, poskytuje bez velké námahy vše potřebné k pohodlnému životu.
Obyvatelé obdělávají políčka se sladkými bramborami, banány a cukrovou třtinou, chovají slepice a prasata, které si přivezli, loví ptáky a z velkých kánoí delfíny.
Zamotaná hlava
Budoucím generacím však specifická tisíciletá říše zamotá hlavu. Nejen obřími sochami zvanými moai, někdy až 75 tunovými obry, kteří postávají po celém ostrově.
Je jich totiž tolik, přesně 397, že přesvědčí vědce o tom, že populace v době jejich vzniku musí dosahovat 15 až 20 tisíc lidí.
Když sem však na velikonoční neděli roku 1722 (odtud název Velikonoční ostrov) dorazí Nizozemec Jacob Roggeveen, žije jich tu jen kolem 3000.
Ekologická bajka o nezodpovědnosti
Protože poslední sochy vznikají prokazatelně ještě sto let před Roggeveenovým přistáním, rodí se záhada, která nedává vědcům spát. Co mohlo takovým způsobem zdecimovat populaci na ostrově?
Objevuje se několik teorií a postupně převládá „ekologická“ verze nerozumného vyčerpání přírodních zdrojů. Podle ní ostrované káceli stromy nejen kvůli stavbě domů a kánoí, ale hlavně pro dopravu gigantických soch po celém ostrově.
A čím víc se podmínky zhoršují, tím víc soch staví, přesvědčeni, že si jejich vztyčením získají přízeň bohů a návrat blahobytu. Při tomhle moai šílenství však kácejí stromy rychleji, než stíhají dorůstat.
Čímž prý ostrov postupně přichází o hnízdiště většiny ptáků a odlesněná půda přestává být vinou eroze úrodná.
Není dřevo na lodě
Navíc prý nedostatek dřeva časem ostrovany připraví o možnost vydávat se na moře za rybolovem, nebo hledat nový domov. A tak se s ubývajícími stromy a nastávajícím kolapsem ostrované dostávají do nelítostné války o potravu a poslední zdroje.
Nakonec má docházet k hladomorům i kanibalismu a během několika málo generací má ostrov přijít o téměř 80 procent populace.
O zbytek se mají postarat Evropané, kteří na ostrov přiváží, kromě jiného, také neštovice a další nemoci, pro které nemají tisíc let izolovaní ostrované vypěstovanou imunitu. V roce 1872 údajně přežívá na ostrově poslední stovka původních obyvatel.
Tolik příběh Velikonočního ostrova podle ekologické příručky jak nezacházet se svým ostrovem, ať už je to ten Velikonoční v oceánu Tichém, nebo Země v oceánu kosmickém.
Všechno je jinak
Je to příběh poučný a vypadá pravděpodobně, jenže jak se zdá, realita je zřejmě jiná a možná i zajímavější. V roce 2001 totiž zahájí na ostrově rozsáhlý archeologický výzkum skupina vědců z několika oborů. Původně neočekávají žádné převratné objevy.
Jejich cílem je přidat další střípky k obecně přijímané teorii o ekologické katastrofě. „Jenže jak jsme dávali dohromady nálezy a pokračoval výzkum, začaly nám důkazy vyprávět úplně jiný příběh,“ říká archeolog Terry Hunt.
Jedním z důkazů původní teorie jsou obsidiánové hroty zvané mata’a, nalézané ve velkém na mnoha místech ostrova. Jsou považovány za hroty kopí a zbytky zbraní, které obyvatelé ostrova používali při svých masivních válkách.
Překvapení vědci
Po pečlivé morfometrické analýze téměř 400 kusů však vědci dochází k názoru, že nejde o zbraně, ale o pozůstatky nářadí běžně používaného k zemědělství, domácí práci nebo tetování.
„Cokoli co máte po ruce, může sloužit jako zbraň, ale ve válečných podmínkách budou zbraně vyráběné tak, aby byly maximálně efektivní,“ říká antropolog Carl Lipo. „A mata’a takové rozhodně nejsou. Nejsou ostré a některé dokonce ani špičaté.
Našli jsme čtvercové i zakulacené, vhodné spíš k tomu, aby se jako rýče nořily do půdy, než do lidského masa.“ Navíc na ostrově nejsou ani žádné další známky válečných aktivit.
Žádné zbytky opevnění běžných na jiných ostrovech, žádné poškozené lebky a kosti nesoucí stopy po boji.
Stromy likvidují krysy a plameny
Zato nacházejí až příliš mnoho kostí krys, které se na ostrov dostaly společně s lidmi. A právě ony mají sehrát donedávna přehlíženou roli v odlesnění ostrova, vyčítaného dosud lidem a jejich posedlostí sochami moai.
„Ostrované nepotřebovali kácet stromy, aby sochy postavili a dostali tam, kam chtěli,“ říká Lipo.
„Plně jim k tomu stačily obvyklé polynéské dovednosti a tři lana kolem horní části sochy.“ Při experimentu skupina dvaceti mužů sochu rozhoupe, postaví a dopraví kam je třeba rychlostí 100 metrů za 45 minut.
Není tedy důvod, proč se namáhat s kácením stromů. Mnohem horším nepřítelem stromů jsou požáry (způsobené suchem či blesky) a také, poněkud překvapivě, právě krysy.
Palmová semena jsou pro ně pochoutkou, a protože nemají uvědomělý ekologický přístup, přestává se vinou jejich žravosti stromový porost během staletí obnovovat.
Marná snaha
Lidé se naopak za dané situace snaží udělat co se dá. „Jsem přesvědčen, že spíš než válka je společným jmenovatelem historie spolupráce,“ tvrdí Lipo. A přesně to dělají obyvatelé Velikonočního ostrova.
Nepouští se do nesmyslných válek, na něž by doplatili všichni, ale vytváří jakési historické zemědělské družstvo, které dokáže, společně s rybolovem, uživit populaci, která se během staletí ustálí na optimálním počtu.
Když tedy Roggeveen na ostrově přistane, nejsou ty 3000 lidí žádné vyhublé pozůstatky zhroucené civilizace, ale populace, která má dostatek jídla (o které se prokazatelně s jeho posádkou podělí), je dobře živená, zdravá a v pohodě. Bohužel však není odolná k evropským nemocem.
