„Básník oslovující stále nové generace padl v Haliči roku 1914 ve válce, kterou tak k smrti nenáviděl,“ stojí na pamětní desce rodného domu Františka Gellnera (*1881) v Mladé Boleslavi. Jak ale zemřel? A kdy? Jeho životní příběh se stane legendou, kterou se doposud nepodařilo vysvětlit.

Nenávidí válku, ale není mu to nic platné. V srpnu roku 1914 si musí český básník a představitel generace anarchistických buřičů František Gellner (1881–1914) obléci vojenskou uniformu a odejít na frontu.

Na bitevním poli mu to moc dobře nejde, jak dokládá zápis jednoho vojáka: „Láduje-li Gellner, obrací pušku na všechny strany a prohlíží ji způsobem, jakým by asi podělaný člověk zkoumal své spodky.“

Dojdou mu síly

Podle výpovědi jeho spolubojovníků Gellnerovi kdesi u polského města Gródek (u hranic s Běloruskem) dojdou síly, když jeho jednotka ustupuje před útočícími Rusy. „Už nemůžu dál,“ vydechne k smrti unavený umělec během prudké dělostřelecké palby.

Zabalí se do svého vojenského pláště, zavře oči… a čeká na svůj osud. V tom zmatku si už nikdo nevšimne, co se s ním stane dál. Velení ho 13. září 1914 prohlásí za nezvěstného a básníka už nikdy nikdo nenajde.

Smrti nevěří

Mnoho Čechů ale odmítá věřit, že by na frontě zahynul.

„Čekali jsme dlouho na tebe, že se vrátíš z té hrozné první světové vojny, a říkali, když ses nevracel, že si jen hraješ s námi na schovávanou,“ přiznává ve svých vzpomínkách Božena Neumannová (1882–1967), druhá žena básníka a Gellnerova přítele Stanislava Kostky Neumanna (1875–1947).

Do Afriky za zlatem

Gellner totiž často ve svých verších pohrdá životem a touží po zmizení někde v nenávratnu. „Nejlépe by bylo vzdálit se a nikdy se nenavrátit, svým bližním a nejbližším ztratit se a sám sobě se ztratit,“ veršuje už ve svých devatenácti letech a dodává:

„Konečně je to možná věc, že ještě něčím budu. Do Afriky se vypravím dobývat zlatou rudu.“ Ti, kteří očekávají jeho návrat, se ale nikdy nedočkají. „Zpupně jako kočka s myší, skrytý vrah si s tebou hraje.

Nevíš, zda dnes přepadne tě či kdy, ve dne nebo v noci, a dotrpíš bez pomoci, sám jen s úzkostí svou na světě,“ napíše rok před svým zmizením. A zřejmě i právě takto dotrpí na ruské frontě první světové války.