Podnapilý rakouský důstojník skáče po své pušce. Natahuje kohoutek a zpoza převráceného trakaře pálí na nejbližší cíl ve tmě. Domnělý nepřítel jde k zemi. Prásk! A další. Do toho kolem pořád někdo křičí:

„Turci, Turci jsou tady!“ Voják je odhodlán nepustit si žádného k tělu, a tak jakmile v dálce zmerčí kohokoliv se zbraní, střílí. Hrůzná pravda o tom, s kým rakouští vojáci svedli noční bitvu, vyjde najevo až k ránu.

„Dejte nám taky,“ domáhají se neohrabaně vyčerpaní pěšáci. Jakmile ale už značně přiopilí dragouni spatří, jak se jim někdo sápe po lahvi pravé valašské meducínky, věci se vymknou kontrole.

Jeden z přítomných totiž v nastalé tahanici shodí z ramene pušku a s hlavní namířenou kamsi k obzoru zmáčkne spoušť.

„Ať už bylo příčinou cokoli (obě rozcházející se verze spojuje snaha každé z armádních jednotek přišít vinu jiné armádní jednotce), většina zdrojů se shoduje na tom, že k vyhrocení situace dochází poté, kdy někdo vystřelí do vzduchu a kdosi další zakřičí: ‚Turci, Turci!‘,“ uvádí současný britský autor Tom Phillips.

Byl chaos úmyslem?

Turci! To jediné slovo teď dokáže kavaleristy dostat do pozoru.

Ať už šlo o chybnou reakci na nečekaný výstřel (protože kdo by střílel po vlastních?), nedomyšlený úskok jednoho z vojáků, který se tak chtěl dostat k zásobě páliva, nebo pokus místních jednotek Valachů zmást šířením poplašené zprávy o blížících se Turcích své spolubojovníky a vytvořit si tak příležitost k vyloupení zásobovací kolony, jisté je, že nastalý problém u Karansebeše půjde uhasit jen těžko.

Vojáci se totiž pohotově chápou zbraní a utíkají na všechny strany – někteří hledat úkryt, jiní zburcovat tábor. Netrvá to dlouho a na bojišti se utvoří dvě skupiny, které se vzájemně považují za útočící Turky. A začnou do sebe zuřivě pálit.

Přidají se i děla

„Halt! Halt!“ křičí rakouští důstojníci až jim přeskakuje hlas. Výzva k zastavení palby ještě přilije olej do ohně. „Když už to vypadalo, že věci nemohly být šílenější, byly.

Rakouskou armádu tvořili žoldáci z mnoha národů, kteří jazykům ostatních většinou nerozuměli. Když vojáci křičeli ‚Halt! Halt!‘ v němčině, někteří to pochopili jako ‚Alláh!

Alláh!‘,“ vysvětluje jednu z možných příčin nastalého zmatku současný americký autor Robert Petterson.

Vojsko totiž tvoří kromě většinových Rakušanů také Srbové, Chorvati, Italové a v menším zastoupení i další národy… Ztráty by snad nemusely být tak vysoké nebýt toho, že se do nepřehledné přestřelku přidají i dělostřelecké pluky.

Velitel císařské artilerie, pravděpodobně polní maršál Václav Josef z Colloreda (1738–1822), zvedá pravici a trhnutím dává signál k zahájení palby. Zpanikaření vojáci pak pálí bez ustání do kohokoliv, kdo jenom trochu připomíná možnou hrozbu.

Shodí kůň císaře?

Pořádek do chaosu nevnese ani císař Josef II. (1741–1790). Naopak, sám se ocitne v bezprizorní situaci, a to když se patrně omylem oddělí od své suity. „Bloudil, neznaje své cesty; dokonce se usuzovalo, že byl zajat.

Ve skutečnosti se v doprovodu jediné osoby dostal do Karansebeše,“ popisuje počínání vrchního velitele německý historik Friedrich Christoph Schlosser (1776–1861).

Podle jiných zdrojů je všechno ještě rozpačitější.

Právě když jeden z velitelů volá k ústupu za řeku Timis, která by domnělý útok Turků měla zpomalit, Josef, pokouše se ústup svých mužů alespoň trochu řídit, nezvládne svého koně a ten ho vyklopí přímo do vodního toku… Odhaduje se, že osudné noci přijde o život asi 1200 mužů.

Některé zdroje však hovoří až o 10 tisících obětech. Obávaní Turci přitom celou dobu nejsou vůbec daleko. Na místě činu se objeví za dva dny. Najdou zde již jen pozůstatky po rakouském debaklu a Karansebeš bez problémů obsadí.