Narodil se v rodině truhlářského mistra a už jako malé dítě pomáhá tatínkovi v dílně. Řeč je o Josefu Hardtmuthovi.

Otec z něj má radost a 13letého synka posílá do učení ke strýci Franzi Meisslovi, staviteli, který v Poysdorfu (ve spolkové zemi Dolní Rakousy) pracuje pro knížete Lichtenštejna.

I strýc rychle pochopí, že jeho synovec má talent, a kromě manuální práce na stavbě ho pustí také k technickým výkresům. Meisslově firmě se daří natolik, že brzy dostává velké zakázky v rakouské metropoli.

Do Vídně zamíří také Josef Hardtmuth (1758–1816). Meissl z něj udělá společníka, protože nechce, aby měl mladík pocit, že není finančně ani odborně dostatečně oceněný.

Skvělou příležitost ukázat, co všechno dokáže, dostává mladý Hardtmuth se zakázkou pro knížete Aloise I. z Lichtenštejna (1759–1805). Ten si chce nechat vybudovat nový palác v Herrenstrasse. Josef může navrhnout jeho průčelí.

Úkolu se zhostí na jedničku. „Je příliš vznětlivý,“ varuje knížete diplomaticky okolí. Někteří si však servítky neberou a rovnou prohlásí, že „je to hrubián“. Lichtenštejn přesto Josefa zaměstná a udělá dobře.

Za vynálezem stojí keramika

Ovšem Josef nezůstane jenom u práce architekta. Dobře totiž ví, jak důležité jsou pro technické kreslení správné tužky. Je velice těžké je sehnat.

Roku 1790 proto zakládá ve Vídni firmu, které dává jméno Koh-i-noor po slavném diamantu a navrch přidává i své příjmení.

Společnost vyrábí stavební kameninu a právě díky ní přijde její majitel na postup, jak získat kvalitní grafit do tužky – používá se stejná výrobní technologie jako pro keramiku. Tužky píší lehce měkké čáry. Vynález Hardmuth patentuje roku 1802 ve Vídni.

Po Hardtmuthově smrti podnik chvíli řídí jeho manželka a pak v otcově práci úspěšně pokračuje syn Karel (1804–1881), ten podnik přestěhuje do Českých Budějovic.

Výrobky sbírají úspěchy, například medaile na mezinárodních výstavách, a to i poté, co se vedení ujme Karlův syn Franz (1870-1927). Navíc se tužky později dostanou v 19 stupních tvrdosti, což je právě Franzovo dílo.

Vysouvací tuha

I když je společnost Koh-i-noor Hardtmuth v roce 1945 znárodněna, výroba s obrovským úspěchem pokračuje dál. Již o rok později se v portfoliu firmy objevuje další druh tužky, která se o pár let později začíná vyvážet do zahraničí.

I dnes ji známe pod názvem verzatilka (přizpůsobivá), tužka s vysouvací tuhou. Její první vzorky, tehdy ještě s dřevěným, nikoli s kovovým pláštěm, se ve firemním katalogu objevovaly již před druhou světovou válkou. S jednou tuhou verzatilky je údajně možné napsat čáru o délce až 56 kilometrů.