Při vyslovení toho jména mrazí v zádech. To je však jediný chlad, který při jeho návštěvě pocítíte. Na jednom z nejžhavějších a nejsušších míst na Zemi dokáže rtuť teploměru bez problému atakovat i padesátistupňovou hranici…

Všudypřítomný žár slunečních paprsků tu však dokáže snadno nažhavit kov či kameny na téměř dvojnásobnou teplotu. Podle znalců místních poměrů si na nich poté můžete rozklepnout vajíčko, které se vám během pár minut přemění ve vonící volské oko.

Vítejte na místě, ve kterém našlo peklo svůj předobraz. Vítejte v Údolí smrti.

Z jezera zbyla pára

Když stojíte na jeho okraji, máte před sebou hlubokou a širokou jizvu v zemském povrchu. Při pohledu na to okoralé místo, po kterém se se zlověstným šepotem prohání horký suchý vítr, se chce jen těžko věřit, že byste tu před nějakými deseti až dvanácti tisíci lety mohli spatřit jezero, táhnoucí se od severu k jihu do nekonečna.

Prudká změna klimatu však postupem času proměnila rozlehlou vodní plochu v páru stoupající k nebesům. Dnes je na jeho místě nejníže položené údolí v celé Severní Americe. Jeho dno je 86 metrů pod úrovní moře a podmínky pro život tu hlavně v létě mají k vysněné dovolenkové destinaci na míle daleko.

Není divu, že si od prvních bílých osadníků vysloužilo tak pochmurný název….

Zlatá vidina

Píše se rok 1848, když je nedaleko Sacramenta zčistajasna objeveno zlato. Ani ne rok poté nabírají směr Kalifornie desetitisíce lidí, kteří, zachváceni vidinou blyštivého bohatství, doufají, že to budou právě oni, pro koho si štěstí vyhradí svůj úsměv.

Se stejným cílem vyrazí jednoho dne z města Salt Lake City i kolona asi 100 povozů. Jenže pozdě. Na pohoří Sierra Nevada už leží sníh, a kdo v něm nechce uvíznout, musí čekat na jarní oblevu. Jedna skupina zlatokopů se však nehodlá s nepříznivým osudem smířit.

Opouští své druhy a vydává se zkrátit si cestu skrz vyprahlou proláklinu. A tak se 25. prosince 1849 ocitají na místě dnes zvaném Údolí smrti. Celé rodiny s dětmi tehdy beznadějně uvíznou uprostřed vyprahlé pustiny.

Když jim dojdou zásoby, zabijí tažná zvířata.

Sbohem, Údolí smrti!

Kvůli dřevu na oheň nakonec spálí i vlastní vozy (to místo je dnes v údolí k vidění pod názvem Kemp spálených vozů). Pokračují po svých a bloudí v písečných dunách. Nakonec se od celé výpravy, která je na pokraji smrti, oddělují dva mladíci, jež se odvážně vydávají najít pomoc.

Tu po úmorném mnohakilometrovém putování skutečně přivádějí. Když osadníci několik dní poté nehostinnou krajinu konečně opouštějí, otočí se jedna z žen zpět s větou: „Sbohem, Údolí smrti!“ A tohle jméno mu už zůstalo.

Navzdory mnoha hrůzostrašným pověstem o desítkách mrtvých si nešťastná výprava vyžádala jen jeden lidský život.

Dvě oběti ročně

Údolí smrti najdeme jihozápadně od pohoří Sierra Nevada ve Velké sníženině a na severním okraji pouště Mohave. Rozkládá se na téměř 8 000 km² a je bezmála 230 kilometrů dlouhé. Dne 11. února 1933 je 31.

americkým prezidentem Herbertem Hooverem (1874–1964) prohlášeno národní památkou a poté, co je výrazně rozšířeno o Saline a Eureka Valley, získává v roce 1994 i statut národního parku. Roční srážky tu nepřesahují pět centimetrů a v některých letech neprší vůbec.

Teploty v letních měsících šplhají až k 50 °C (v zimě naopak v noci klesají pod nulu) a dne 3. července 2001 tu byla naměřena dokonce nejvyšší teplota v USA 57,1 °C. Není proto divu, že tu snad na všech viditelných místech varovné tabule nabádají návštěvníky, aby je ani nenapadlo procházet se údolím bez dostatečných zásob vody.

V průměru tu na následky dehydratace umírají dva lidé ročně. Jedním z takových nešťastníků je i britský herec Dave Legeno (1963–2014), jehož tělo nacházejí 6. července 2014 dva pěší turisté na odlehlém místě nedaleko známého vyhlídkového bodu Zabriskie.

Představitel Fenrira Šedohřbeta z filmové série o Harrym Potterovi umírá v 50 letech na úžeh.