Tenký váleček grafitu zasazený do kousku dřeva. Snadno se s ním píše, napsané lze snadno odstranit, přitom je odolný vůči vlhkosti, UV záření i většině chemikálií.
John Steinbeck (1902–1968) s nimi napíše celý román Na východ od ráje. Spotřebuje jich přitom více než 300. Také Roald Dahl (1916—1990) píše výhradně tužkami. Každé ráno jich má na stole šest ořezaných, aby se nemusel zdržovat ostřením během práce.
Thomas Alva Edison (1847–1931) si dokonce nechává vyrábět své vlastní. Tužka. Geniálně jednoduchá. Jednoduše geniální.
Písař, rizikové povolání
Na samotném počátku vezme pračlověk uhlík a na stěnu jeskyně několika tahy zachytí mamuta. Před 5000 lety Egypťané používají k psaní tenký bambus, do kterého nalévají roztavené olovo. Také starověk a středověk to zkouší se s olověnou tyčinkou.
Takové psaní je však namáhavé, vyžaduje hodně pevný tvrdý papír, a navíc dlouholeté používání olověných pisátek nesvědčí zdraví. Otrava olovem není mezi písaři žádnou velkou výjimkou. Spíš nemocí z povolání.
Zejména při okusování tužky, které je už od dávna nejběžnějším „přemýšlecím“ zlozvykem.
Uhlí, které nehoří, ale píše
Vše se mění v první polovině 16. století. V Anglii, na východním svahu Grey Knotts (697 m) v Cumbrijském pohoří, je objeveno bohaté ložisko grafitu.
Legenda praví, že ho objeví pasáci ovcí z přibližně 4 km vzdálené vesnice Borrowdale poté, co divoká bouře povalí několik stromů. Právě v jejich kořenech totiž pasáci zahlédnou záhadný černý materiál. Domnívají se, že našli uhlí, záhy však zjistí, že nehoří.
Zato černí. A tak ho používají k tomu, aby s ním označili své ovce. Samozřejmě nezůstane jen u toho. Brzy někoho napadne tenký odštěpek toho, co považují za druh olova a říkají tomu plumbago, obalit kouskem ovčí kůže, zpevnit dřívkem a zkusit tím psát.
Tužka je na světě. Od roku 1558 ji začnou vyrábět v nedalekém Keswicku. Další vylepšení přidá kolem roku 1560 italský pár Simonio a Lyndiana Bernacottiovi, kteří vytvářejí první truhlářsky opracovanou tužku.
Odtud už je jen krůček k nápadu vložit tuhu mezi dvě dřevěné půlky s vyrytou prohlubní a slepit je, což je technika používaná dodnes.
Přísně střežené černé zlato
O 100 let později už se olůvka, jak se jim říká, používají po celé Evropě. Britové si však uvědomí jakou hodnotu jejich grafit má. Nejen kvůli tužkám. Používá se i do forem na výrobu dělových koulí a další munice.
Koruna doly zkonfiskuje a střeží jako oko v hlavě. Vždy když vytěží dostatečné množství, jsou doly dočasně zatopeny, aby se zabránilo krádežím. Dlouhá léta má Anglie na výrobu tužek monopol.
Zakáže totiž vývoz grafitu a i když jsou ložiska nalezena i v jiných zemích, žádný není tak čistý.
Situace se mění v roce 1790, kdy rakouský vynálezce Josef Hardtmuth (1758–1816) jako první smíchá grafitový prášek s jílem a vodou, vypálí v troubě a objeví nejen způsob jak tužky vyrábět, ale také jako množstvím jílu regulovat jejich tvrdost.
Od té chvíle se továrny na tužky líhnou jako houby po dešti a dodnes se jich každý rok ve světě vyrobí přes 14 miliard.
Dočká se desítek vylepšení
I na tak jednoduchý nástroj jako tužka se dočká desítek inovací. Zpočátku oválné nebo kulaté dostávají šestihranný nebo trojúhelníkový profil, aby se nemohly odkutálet. Objevují se nástavce pro ty, kterým se špatně píše pahýlem vypsané tužky.
A v roce 1858 si Hymen Lypman (1817–1893) nechá patentovat tužku s gumou. „V poslední čtvrtině nechám místo, do něhož vlepím kousek gumy. Ta se pak dá ořezávat stejně jako tužka,“ píše k patentu.
Objevují se pastelky s barevnými tuhami, voskovky, které dokáží psát po téměř libovolném povrchu, pro výtvarníky zase akvarelové tužky. Navzdory všemu pokroku zkrátka zůstává tužka součástí našeho života.
