Stal se předmětem muzejní expozice s rekordní návštěvností, posloužil k výrobě bionafty a zároveň jeho pouhá přítomnost obrací žaludek naruby. Řeč je o fenoménu posledního desetiletí, který se stal nákladnou daní za pohodlný život v městském blahobytu.

 

V únoru 2018 vystavilo Londýnské muzeum kousek hroudy vydolované ze stokové sítě jedné z jeho městských částí.

Exponát, který přilákal rekordní počet návštěvníků, byl nazvaný jako „monstrum z Whitechapelu“ – v plné kráse měřil téměř 250 metrů a vážil odhadem 143 tun.

Kurátoři si dali záležet na tom, aby vitrína byla pečlivě utěsněná – zápach tukovce se totiž často přirovnává ke zkaženému masu v kombinaci s festivalovými toaletami.

Právě o Londýnu se hovoří jako o „hlavním městě tukovců“, stejný problém ale trápí velkou část světových metropolí. Jejich odstranění z kanalizační sítě bývá nákladné a nepříjemné, zato zcela nezbytné.

Tenaty klamavé reklamy

Tukovce jsou poměrně mladý fenomén.

Sám termín fatberg, pod kterým je coby složenina výrazu pro tuk a ledovec znám v anglosaském světě, byl do Oxfordského slovníku angličtiny oficiálně přidán až v roce 2015. Na počátku jejich éry totiž stála kombinace změny životního stylu i spotřebitelného chování.

Jedním z faktorů, které se podílejí na jejich vzniku, se stala vzrůstající obliba jednorázových ubrousků, ještě posílená během pandemie koronaviru.

Až už sloužily jako luxusní alternativa toaletního papíru či k rychlému úklidu domácnosti, vlhčené ubrousky spláchnuté do kanalizace mají tendenci vytvořit společně se zchladlým tukem z vaření a dalším nerozložitelným odpadem v podobě hygienických vložek, vatových tyčinek, zubních nití nebo kondomů zátku o pevnosti horniny.

Na co představivost nestačila

Postupem času může podstatně omezit průtok v potrubní síti a v nejhorším případě i způsobit její naprosté ucpání.

V Charlestonu v Jižní Karolíně se problém během pandemie natolik vyhrotil, že městská vodohospodářská agentura podala žalobu na hlavní výrobce a prodejce vlhčených ubrousků a obvinila je z nepravdivého označování svých produktů jako splachovacích.

Svůj díl viny nese také zoufale přetížená kanalizační síť, vybudovaná v mnohých případech před více než 100 lety, nepřipravená na populační boom i změnu životního stylu.

Například londýnskou viktoriánskou kanalizace navrhl stavební inženýr Joseph Bazalgette (1819–1891) v polovině 19. století. Tehdy v britské metropoli žilo asi 4 miliony obyvatel, dnes jich má kolem 9 milionů.

Účelem již zmíněné londýnské výstavy tak nebylo jen nasytit morbidní zvědavost, ale také bojovat proti tomuto dřímajícímu nebezpečí tou neúčinnější zbraní – prevencí a osvětou. Olej z kuchyně, ani vlhčené ubrousky do dřezu či toalety prostě nepatří.