Ať už je složené nebo visí na ramínku. Černé či bílé. S provokativním nápisem i umně vyvedenou kresbou. S nebo XXL. V šatníku má alespoň jeden jeho exemplář skoro každý. A kdo říká, že ne, ten buď lže, nebo není z tohoto světa!.

Vždyť ročně zaplaví zeměkouli podle hrubých odhadů více než 1 miliarda nově vyrobených triček. Zatímco dnes už si lze bez něj těžko představit denní outfit, v minulosti zas takovou samozřejmostí nebylo.

Ze spodků vršek

Dlouho dobu totiž tvoří sehraný tandem se spodním prádlem. Ještě v závěru 19. století má své pevné místo pod šaty jako jakýsi nátělníkový overal, navržený tak, aby svým nositelům přinášel teplo.

Jenže takový dělník v dolech nebo zemědělec, který si v létě v potu tváře snaží na poli zajistit živobytí, se v něm cítí jako sauně a tak si často horní část odstřihne a nosí jí zvlášť.

Toho se v roce 1904 chytne americká společnost Cooper Underwear Company a začne svrchní díly téhle kombinézy prodávat zvlášť.

Protože se snadno udržují a místo pracného zapínání knoflíků je stačí jen přetáhnout přes hlavu, zaměří se firma při jejich prodeji hlavně na svobodné muže.

Prodeje nejsou špatné, to pravé terno ale přijde až o rok později, kdy módní novinku přidá do šatníku svým mužům námořnictvo Spojených států. Odtud už je jen krůček k tomu, aby během 1. světové války trika zaplavila celou armádu.

Oceňují je hlavně posádky amerických ponorek, kterým přijde v horkém pracovním prostředí tuze vhod.

Idol v triku

Když válka skončí, vezmou si vojáci trička s sebou do civilu a pro jejich praktičnost je nosí dál. Někdejší spodní prádlo se tak pomalu ale jistě osamostatňuje. Hitem je hlavně mezi náctiletými a vysokoškolskými studenty.

V roce 1920 je pak „T-shirt“ jako oficiální výraz zařazen do Meriiam-Webster slovníku. Další světová válka ho vystřelí do nové dimenze popularity. Noviny a časopisy jsou plné odpočívajících vojáků v bílém tričku.

Jako neoficiální uniformu si ho oblékají všichni, kteří si na chleba vydělávají těžkou dřinou – farmáři, mechanici, dělníci nebo horníci.

A pak přijde rok 1951, Marlon Brando (1924–2004) a film Tramvaj do stanice touha, ve kterém si charismatický herec v tričku a kalhotách podmaní tehdejší mladou generaci. Miliony teenagerů mu leží u nohou ve snaze být jako on a skupují trika ve velkém.

Rok po uvedení filmu se tržby za prodej obyčejných triček vyšplhají na neuvěřitelných 18 milionů dolarů. A to už přichází další slavný rebel v triku – James Dean (1931–1955).

Mír a tričko bratře

Postupem času začnou trika fungovat jako malé osobní billboardy, prostřednictvím kterých se dá vyjádřit láska ale i nenávist prakticky k čemukoliv – osobě, kapele, filmu i politické situaci. Jsou jakýmsi pohledem do hlavy svého nositele.

Stávají se symboly doby a ve specifických úpravách odznakem řady tehdejších hnutí. Batikovaná trička se například propojí s hippies, za což tlupa bosonohých propagátorů volné lásky vděčí geniálnímu marketingovému tahu firmy Rit, zabývající se barvením látek.

V roce 1969 nechá její manažer nabatikovat stovky triček, které následně rozdá mezi účastníky festivalu ve Woodstocku. Trička, svými roztodivnými vzory připomínající zmatek v mysli po aplikaci návykových látek, přijmou hippies za své.

Dnes je propagace firmy prostřednictvím triček už nedílnou součástí reklamní kampaně.