Snídáte v Londýně, obědváte v New Yorku, stihnete obchodní schůzku, zvládnete výhodné nákupy a večer s rodinou usednete k večeři opět v Londýně. A to proto, že cesta mezi oběma městy zabere necelou hodinu. Utopie? Zatím ano. Ale plány na stavbu tunelu pod Atlantikem nejsou definitivně zavrženy!

Myšlenku tunelu, spojujícího Evropu a Severní Ameriku poprvé zmíní v roce 1895 příběh s názvem An Express of the Future (Expres budoucnosti), publikovaný v angličtině v časopisu Strand Magazine, za jehož autora je považován francouzský král sci-fi literatury Jules Verne (1828-1905), ale ve skutečnosti je dílem jeho syna Michela (1861-1925).

Spisovatel tehdy vidí jako dopravní prostředek, který by tunelem vozil cestující, kočár, pohybující se pomocí speciální technologie rychlostí 1000 kilometrů za hodinu.

V následujícím století jsou publikována díla dalších autorů, které ideu mezikontinentálního podvodního tunelu o délce cca 5000 kilometrů podporují.

Kouzlo s názvem magnetická levitace

Zatímco původní verze uvažuje o kočáru, moderní vědci počítají se superrychlým vlakem, pohybujícím se uvnitř tunelu rychlostí až 8000 kilometrů za hodinu, což je přibližně 6,5násobek rychlosti zvuku.

V takovém případě by trvalo necelou hodinu, než by vlak projel pod Atlantikem.

Model dopravního prostředku, který by byl k tomuto účelu používán, šířeji představí ruský profesor Boris Petrovič Weinberg (?-1942) v roce 1909, když jako první na světě vytvoří model tohoto konceptu na Polytechnické univerzitě v Tomsku.

Magnetická levitace je metoda, používaná k udržení předmětů ve vzduchu pomocí magnetického pole. Vlaky, fungující na tomto principu, se dnes nazývají Maglev.

Obrovské náklady, spousta práce

A co samotný tunel?

Měl by být vyroben z 54 000 prefabrikovaných dílů ze dvou vrstev oceli se speciální izolační pěnou mezi nimi, umístěných zhruba 50 metrů pod mořskou hladinou, a jeho stabilitu by zajišťovalo 100 000 upínacích lan, připevněných k mořskému dnu.

Počítá se, že projekt by spolkl cca 1 milion tun oceli. Vše zní báječně, ale je podobná věc vůbec realizovatelná?

Vědci se domnívají, že takto gigantická záležitost by vyžadovala mnoho desítek let práce a odhadované náklady by se mohly vyšplhat až na 175 miliard dolarů.

Protože by bylo samozřejmě žádoucí získat zpět vynaložené náklady v co nejkratším čase, jízdenka by zcela jistě nebylo nic, co by si mohli dovolit „obyčejní smrtelníci“.

Velkým problémem je rovněž zajištění bezpečnosti pasažérů, rizikem je například vypuknutí požáru uvnitř tunelu. Bylo by třeba vymyslet koncepci sofistikovaného bezpečnostního systému.

Nic není nemožné, ale…

Další otázkou, kterou je nutno předem vyřešit, je fakt, že některé fáze jízdy by cestujícím mohly způsobit nepříjemné pocity až ztrátu vědomí, což by vyžadovalo speciální sedadla, která by toto riziko eliminovala.

Kvůli zmiňovaným nákladům a technickým nárokům se do realizace tunelu zatím nikdo nežene. Přesto není možné podceňovat lidskou inteligenci ani to, že se téměř raketovou rychlostí objevují nové technologie.

Věci, které dnes bereme jako samozřejmé, byly ještě nedávno považovány za nepředstavitelné. A to se může stát i v případě transatlantického tunelu.