Na obzoru se objeví plachetnice. Nepřátelé! Je jedno, jestli to jsou Římané nebo Kartáginci. Tak či onak přicházejí loupit a vraždit. Skupina lidí prchá tajnou stezkou do kopce. Tam, ve skrytu před kýmkoliv, je město, které je jejich poslední nadějí…

Je horký den roku 1910. Ettore Pais (1856–1939), slavný italský archeolog, se vydává na další ze svých expedic. Už dávno má stálé místo na univerzitě v Římě a všeobecné uznání kolegů i italské vlády.

Přesto se rád vrací zpátky na Sardinii, kde svou archeologickou dráhu začíná. Jenže tenhle výlet bude trošku jiný. Zabloudí totiž do skalnaté části ostrova, a protože je skutečný dobrodruh, vybírá si cestu, po které před ním nikdo jiný nešel.

Udýchaný dorazí k vrcholu kopce, odkud bude mít krásný výhled na moře. Až na to, že jeho pohled upoutá něco úplně něco jiného.

Skryté město

Před ním se ke skalní stěně tiskne několik starých domů. Obrovská jeskyně s otevřeným stropem je dokonalým útočištěm, a dokud někdo nestojí přímo na jejím okraji, vše uvnitř zůstává bezpečně mimo dohled. Je to dokonalý úkryt.

Ve výšce 518 metrů nad mořem jde o jedinečný úkaz, který by klidně mohl lidem zůstat skrytý další desítky nebo stovky let, kdyby se Pais nerozhodl vyšplhat zrovna na tenhle kopec!

A tak sedí na okraji propadliny a dívá se, jak vegetace prorůstá mezi kameny, stromky a křoví se natahují ke slunci, a mezi nimi stojí několik desítek rozbořených staveb starých snad stovky, možná tisíce let.

Vládcové ostrova

Na archeologický průzkum si musí vesnice na hoře Tiscali ještě nějakou chvíli počkat. Teprve v roce 1927 se na místo vydává další archeolog, Antonio Taramelli (1868–1939). Je velký odborník na nuragskou kulturu, která je úzce spjata se Sardinií.

A pro Národní archeologické muzeum v Cagliari prozkoumá i tuhle vesnici. „První lidé sem přichází snad někdy ve čtvrtém nebo pátém století před naším letopočtem,“ odhaduje.

To spadá do pozdního období nuragské kultury, která na ostrově začne dominovat přibližně v 18. století před naším letopočtem. Jejich věže – nuraghi – jsou dodnes roztroušeny po celé Sardinii a jejich počet dosahuje sedmi tisíců.

Rozkvět trvá až do okamžiku, než ji začnou ohrožovat Kartaginci. A nejspíš někdy v této době skryté město nejspíš vzniká.

Království archeologů a vandalů

Dlouhé roky, kdy se o ruiny nikdo nestará, si vyberou daň. Přesto archeologové objeví řadu památek. „Vesnice je postavena z malých kamenů spojených blátivou maltou,“ zní výsledky pátrání.

„Některé domy mají obdélníkový půdorys, ale někde najdeme i kulaté věže nuragi. Kamennou zeď doplňuje střecha z větví a listí.“ U jedné skalní stěny stojí několik desítek domů, u druhé jsou další, o něco menší. Možná to je skladiště surovin? A pak jsou ještě tu torza věží vysoká až čtyři metry.

Kdo a proč a další tisíce otázek!

Archeologům stále chybí ale odpověď nejdůležitější – proč by někdo budoval vesnici pro několik set obyvatel na takovém místě? Zvlášť, když zdroj pitné vody je sedm kilometrů daleko. „Je to poslední útočiště před Římany,“ myslí si Taramelli.

„Je to posvátné místo,“ uvažuje Pais, ohromen přírodní lokalitou.

Na odpovědi, proč dávní lidé postaví město v opuštěné jeskyni, kam se lze dostat jen obtížnou cestou skrze jediný průchod, a kde není voda ani dostatek úrodné půdy pro pěstování potravin nebo chov zvířat, si ještě musíme počkat.