Vesmír se často popisuje jako absolutní ticho. Jenže to je jenom polovina pravdy. Kde není vzduch, tam se zvuk opravdu nešíří, ale jakmile se objeví plyn, plazma nebo data z teleskopů, začne kosmický prostor „hrát“.

Planety šumí, černé díry duní a vědci jejich neviditelné vibrace převádějí do zvuků, které nás překvapivě děsí i fascinují.

Ve vakuu se zvuk šířit nemůže, protože chybí médium, které by přeneslo jeho vibrace. To ale neznamená, že vesmír je bez „hudby“. Jak vysvětlují odborníci z NASA, v oblastech plných plynu, například v kupách galaxií, se zvukové vlny skutečně šíří .

Americký fyzik a popularizátor vědy Michio Kaku k tomu říká, že „vesmír je plný vibrací, jenom je neumíme přímo slyšet“. Tyto vibrace vědci zachycují jako změny tlaku, světla či rentgenového záření a právě odtud začíná jejich „ozvučení“.

Co říká černá díra

Jedním z nejslavnějších případů je černá díra v kupě galaxií Perseus. Astronomové zjistili, že vysílá tlakové vlny v okolním horkém plynu, tedy něco, co odpovídá zvuku. Výsledkem je tón, který leží asi 57 oktáv pod středním C, hluboko mimo lidský sluch.

Po převodu do slyšitelné podoby připomíná „nízké skřípavé dunění“ . Americká vizualizační vědkyně Kimberly Arcand z projektu Chandra vysvětluje, že nejde o umělou hudbu, ale o „přesný převod dat do zvuku, bez změny jejich významu“ .

Jinými slovy, slyšíme reálný fyzikální jev, jenom posunutý do našeho smyslového světa.

Planety jako kosmický orchestr

Podobně „zpívají“ i planety. Data z teleskopů ukazují, že například Jupiter vydává šum připomínající vítr a hromy, zatímco Saturn vytváří táhlé, téměř sirénové tóny.

Britský astrofyzik Matt Russo, který se věnuje sonifikaci vesmíru, popisuje tento proces jako „způsob, jak převést světlo a energii do hudby, kterou může lidský mozek pochopit“.

Planety, hvězdy i galaxie tak tvoří jakousi skrytou symfonii, ne slyšitelnou ušima, ale přesto reálnou ve své fyzikální podstatě.