Dnes už jsou předvolební televizní debaty nedílnou součástí každé prezidentské kampaně. I u nás jsme je nedávno zažili, ovšem v USA mají poněkud delší tradici. Kandidáti se na ně pečlivě připravují, protože vědí, že rozhodují i maličkosti.
V premiérovém televizním duelu se 26. září 1960 střetli John Fitzgerald Kennedy a Richard Nixon.
Ačkoli oba podle historiků debatovali zručně, demokrat Kennedy svým charismatem „šedivého“ Nixona zcela zastínil. Američané, kteří duel poslouchali v rádiu, měli pocit, že vítězí republikánský viceprezident.
Naopak ti, kteří sledovali televizi, připisovali více bodů Kennedymu. Do té doby nepříliš zkušený politik na obrazovce prostě vypadal lépe, byl opálený a energický. Z virózy se zotavující Nixon naopak podcenil líčení, zvláště vynikla jeho neoholená tvář. Také mu poněkud nepadl oblek, který navíc splýval s pozadím.
Poté se nějakou dobu podobné debaty neuskutečnily. Po Nixonově debaklu je mnozí kandidáti jednoduše odmítali.
Byl to případ Lyndona Johnsona v roce 1964 i samotného Nixona v letech 1968 a 1972. Naopak o čtyři roky později Gerald Ford chybně vyhodnotil televizní přenos s Jimmym Carterem jako šanci, ale prohrál.
V roce 1980 se karta zase obrátila a Carter podlehl Ronaldu Reaganovi v debatě i celkově ve volbách. Od té doby se televizní klání konají pravidelně a nikdo se z nich nevykroutil.
Reagan například Cartera ničil tím, že na jeho prohlášení reagoval shovívavým úsměvem: „Už s tím zase začínáte.“ Sál se smál a Carter působil rozpačitým dojmem, který se pro vůdce nehodí.
Ronald Reagan, který jako bývalý herec byl před kamerami jako doma, zabodoval i v roce 1984, kdy se pro něj duel s Walterem Mondalem nevyvíjel zrovna slibně. Reagan už tehdy měl svůj věk, bylo mu 73 let, a působil unaveně.
Na rýpavou otázku ale odpověděl: „Opravdu nechci vytřískávat politický kapitál z mládí a nezkušenosti mého protivníka.“ Výsledek? Reagan uspěl a obhájil křeslo v Bílém domě.
Mnozí si vybaví i scénu z trojsouboje mezi Georgem Bushem starším s Billem Clintonem a Rossem Perotem v roce 1992, kdy se Bush při ožehavém tématu několikrát podíval na hodinky.
Diváci si toto gesto vyhodnotili jako důkaz slabosti. Albertu Goreovi se zase v roce 2000 při debatě s Georgem W. Bushem vymstilo to, že vzdycháním dával najevo, jak se mu Bushovy odpovědi nelíbí.
Diváky to popudilo. Gore na ně zapůsobil velkopansky až arogantně.
Všichni kandidáti se snaží poučit z chyb svých předchůdců, k čemuž jim napomáhá celá armáda odborníků na komunikaci a takzvaných „imagemakerů“.
Diváky ve finále už totiž nezajímají detaily programů, ale to, jak se politici chovají pod tlakem a jak jsou pohotoví. Trénují se tedy nejen odpovědi na záludné otázky, ale i postoje a gesta.
Oba tábory také dojednávají podrobnosti, jako zda kandidáti budou při debatě sedět či stát, jaká bude teplota v sále či osvětlení.
