Dnes už jsou předvolební televizní debaty nedílnou součástí každé prezidentské kampaně. I u nás jsme je nedávno zažili, ovšem v USA mají poněkud delší tradici. Kandidáti se na ně pečlivě připravují, protože vědí, že rozhodují i maličkosti.

V premiérovém televizním duelu se 26. září 1960 střetli John Fitzgerald Kennedy a Richard Nixon.

Ačkoli oba podle historiků debatovali zručně, demokrat Kennedy svým charismatem „šedivého“ Nixona zcela zastínil. Američané, kteří duel poslouchali v rádiu, měli pocit, že vítězí republikánský viceprezident.

Naopak ti, kteří sledovali televizi, připisovali více bodů Kennedymu. Do té doby nepříliš zkušený politik na obrazovce prostě vypadal lépe, byl opálený a energický. Z virózy se zotavující Nixon naopak podcenil líčení, zvláště vynikla jeho neoholená tvář. Také mu poněkud nepadl oblek, který navíc splýval s pozadím.

Poté se nějakou dobu podobné debaty neuskutečnily. Po Nixonově debaklu je mnozí kandidáti jednoduše odmítali.

Byl to případ Lyndona Johnsona v roce 1964 i samotného Nixona v letech 1968 a 1972. Naopak o čtyři roky později Gerald Ford chybně vyhodnotil televizní přenos s Jimmym Carterem jako šanci, ale prohrál.

V roce 1980 se karta zase obrátila a Carter podlehl Ronaldu Reaganovi v debatě i celkově ve volbách. Od té doby se televizní klání konají pravidelně a nikdo se z nich nevykroutil.

Reagan například Cartera ničil tím, že na jeho prohlášení reagoval shovívavým úsměvem: „Už s tím zase začínáte.“ Sál se smál a Carter působil rozpačitým dojmem, který se pro vůdce nehodí.

Ronald Reagan, který jako bývalý herec byl před kamerami jako doma, zabodoval i v roce 1984, kdy se pro něj duel s Walterem Mondalem nevyvíjel zrovna slibně. Reagan už tehdy měl svůj věk, bylo mu 73 let, a působil unaveně.

Na rýpavou otázku ale odpověděl: „Opravdu nechci vytřískávat politický kapitál z mládí a nezkušenosti mého protivníka.“ Výsledek? Reagan uspěl a obhájil křeslo v Bílém domě.

Mnozí si vybaví i scénu z trojsouboje mezi Georgem Bushem starším s Billem Clintonem a Rossem Perotem v roce 1992, kdy se Bush při ožehavém tématu několikrát podíval na hodinky.

Diváci si toto gesto vyhodnotili jako důkaz slabosti.  Albertu Goreovi se zase v roce 2000 při debatě s Georgem W. Bushem vymstilo to, že vzdycháním dával najevo, jak se mu Bushovy odpovědi nelíbí.

Diváky to popudilo. Gore na ně zapůsobil velkopansky až arogantně.

Všichni kandidáti se snaží poučit z chyb svých předchůdců, k čemuž jim napomáhá celá armáda odborníků na komunikaci a takzvaných „imagemakerů“.

Diváky ve finále už totiž nezajímají detaily programů, ale to, jak se politici chovají pod tlakem a jak jsou pohotoví. Trénují se tedy nejen odpovědi na záludné otázky, ale i postoje a gesta.

Oba tábory také dojednávají podrobnosti, jako zda kandidáti budou při debatě sedět či stát, jaká bude teplota v sále či osvětlení.