Pandemie koronaviru prohnala české zdravotnictví „urychlovačem“ a definitivně změnila jeho tvář. V několika měsících muselo akceptovat a prodělat změny, na něž by si za obvyklých podmínek zvykalo ještě několik let.

„Plicní lékařství je jedním z posledních oborů, kde je nutné si pacienta poslechnout fonendoskopem, jen tak získáme informace potřebné pro stanovení diagnózy – například astmatu. Toto prvotní vyšetření nelze udělat na dálku.

A stejné je to s kontrolami již diagnostikovaných pacientů – takřka bez výjimky používáme tzv. spirometrii, která nám ukazuje, v jaké kondici plíce jsou.

Přestože nyní běží ve světě řada studií, kdy se zkouší zavedení domácí spirometrie, rutinně se tyto metody nepoužívají.

Nejsou přístroje a také je velmi těžké provést měření v domácím prostředí správně,“ říká MUDr. Milan Sova, Ph.D., předseda České aliance proti chronickým respiračním onemocněním (ČARO).

Medicína ve stínu pandemie

Není pochyb o tom, že pandemie rozmetala jistoty českého pacienta a zasela strach, že se v místě, kde by se měl dočkat pomoci, může potkat s potenciálně nebezpečným virem.

„Pneumologové jsou přitom zvyklí, že do ordinace může přijít člověk s nakažlivou nemocí typu tuberkulóza, a proto – dávno před koronavirem – dodržují přísné hygienické podmínky.

V čekárnách obvykle sedí jen omezený počet lidí, ambulance bývají vzdálené od ostatních, vše se neustále dezinfikuje.

Lidé jsou u lékařů paradoxně ve větším bezpečí než například v práci,“ pokračuje pneumolog s tím, že právě u plicních nemocí může ignorování prvotních problémů dopadnou fatálně.

Například u chronické obstrukční plicní nemoci pneumologové odhadují, že 300 tisíc lidí nemoc má, ale neví o ní, dušnost ignoruje, k lékaři nejde a neléčí se. Pandemie ochotu lidí zajít za lékařem dramaticky zbrzdila.

Ještě horší je situace u rakoviny plic, kde kolem 80 % lidí přijde pozdě, v době, kdy už není možné nádor operovat.

„Každý měsíc prodlení představuje u karcinomu plic výrazně negativní prognostický marker. Jinými slovy, čím později člověk přijde, tím menší má šance na diagnózu, léčbu a přežití nebo i vyléčení.

Stanovit diagnózu po telefonu, přes e-mail nebo video by si žádný z kolegů netroufl, fyzická přítomnost pacienta v ordinaci je naprosto nutná,“ popisuje omezení telemedicíny předsedkyně České pneumologické a ftizeologické společnosti prof. MUDr. Martina Vašáková, Ph.D.

Telemedicína má své přednosti

Dalším příkladem, kdy se telemedicína ukazuje být dobrým sluhou, ale špatným pánem, je spánková medicína.

„Zde má telemedicína své nezpochybnitelné místo třeba u pacientů s poruchami dýchání ve spánku, kdy je možné je na dálku sledovat a následně upravovat jejich léčbu.

Na druhou stranu covid-19 na jaře zcela zmrazil činnost spánkových pracovišť a v rámci zahájení léčby nám telemedicína příliš nepomůže,“ doplňuje MUDr. Sova, který je zároveň vedoucím laboratoře spánkové medicíny Fakultní nemocnice Olomouc.

Podle odborníků tak vypadlo asi 20 % péče, která už nebude nahrazena – nelze ji dohonit a následky se projeví později v podobě různých chronických onemocnění.

Covid-19 omezil také činnost plicních rehabilitací, které jsou pro zlepšení stavu pacienta zásadní – ani zde nelze pacienta ošetřit pouze vzdáleně.

„Plicní rehabilitace se skládá především z pohybové léčby – vytrvalostního a silového tréninku a z technik respirační fyzioterapie.

K nim jsou přidávány i další koncepty, u mnohých z nich je nezbytná kontrola provedení techniky a dopomoc s cvičením přímo od terapeuta – jako např. manuální ošetření tkání hrudníku pomocí měkkých a mobilizačních technik či nácvik dýchání přes dechové trenažéry, což se přes obrazovku udělat nedá.

Bez ošetření těchto tkání často nelze zlepšit dechový vzor. Kromě toho si pacient paradoxně může špatně prováděným cvičením ublížit,“ říká fyzioterapeutka doc. Mgr.

Kateřina Neumannová, Ph.D., z Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého s tím, že u plicních pacientů se navíc kontroluje během vytrvalostního tréninku tepová frekvence i saturace hemoglobinu kyslíkem.