Už od dětství sní Němec Heinrich Schliemann (1822–1890) o tom, že jednoho dne objeví bájnou Tróju, o kterém slyšel vyprávět. Nakonec se mu opravdu podaří na kopci Hisarlik na tureckém severozápadním pobřeží Středozemního moře najít skutečné poklady.

Trochu ho ale zmate, když se 30. října 1871 dívá do výkopu a spatří kamenné sekyry, kladiva nebo jiné nástroje vybavené ostřím. „Trójané přece byli vyspělým národem. Homér píše o nástrojích z bronzu a železa…,“ honí se badateli hlavou. Má pravdu. Jenom nástroje z homérské doby leží v jiné vrstvě hlíny.

Chybný předpoklad

Schliemannův předpoklad, že vrstvy z různých dob jsou na Hisarliku navrstveny rovnoměrně, se ukáže jako chyba. Někde jsou v hloubce čtyř a půl metru nástroje z doby kamenné, o kus dál zdi z římské doby.

„Procesu vodorovného ukládání se říká stratifikace, rozvrstvení, a je velmi důležitý pro datování minulosti,“ uvádí britská autorka Jane McIntoshová o jedné z nejdůležitějších archeologických metod výzkumu.

Objevuje vrstvy

I když to Schliemann netuší, při svých vykopávkách objevuje hned několik vrstev města. Vzkvétající metropole, zpodobněná Homérem, patří do šesté vrstvy (z 12. století př. n. l.), objevitel ji ale mylně klade do vrstvy druhé.

Celkem mají vykopávky ve městě Tróji devět vrstev z různých historických období.