Zatímco v první polovině války u německé armády jednoznačně dominovaly zbraně jako samopal MP40 či puška K98k, od roku 1944 se začala situace pozvolna měnit.
Osvědčeným zbraním totiž vyvstala konkurence, která v sobě kombinovala to nejlepší z pušky i samopalu – útočná puška Sturmgewehr 44 konstruktéra Huga Schmeissera.
Mnohými je považována za první moderní útočnou pušku na světě, která způsobila skutečnou revoluci na poli vývoje pěchotních zbraní a zároveň posloužila jako inspirace v rámci pozdějšího poválečného vývoje.
Zbraň jen pro vyvolené
Inspirací se nacistům stal červen roku 1941, když Hitlerova armáda zahájila útok na SSSR, a poprvé se tak měla možnost setkat s impozantní palebnou sílou sovětských samonabíjecích pušek AVS-36 a AVT-40. Tato zkušenost německé konstruktéry záhy motivovala k výrobě něčeho podobného – a tak v roce 1942 spatřila světlo světa puška FG 42, navržená především pro výsadkáře, a bezprostředně po ní následovala právě puška StG 44, která využívala zkrácený puškový náboj 7,92 × 33 mm Kurz.
Tato zbraň představovala ideální kompromis mezi kadencí samopalu a dostřelem a přesností pušky, což jí brzy zajistilo popularitu jak u Wehrmachtu, tak u SS.
Dokonalá inspirace
Jenže jich byl nedostatek. Do konce války Němci vyrobili necelých 426 000 kusů, takže se jí především mezi příslušníky wehrmachtu dočkal jen málokdo.
Krátce po skončení druhé světové války se značné množství kořistních StG. 44 dostalo i do výzbroje naší armády (ještě v roce 1950 jich čs. vojenská správa evidovala více než 20 000 kusů). Používala je rovněž východoněmecká pohraniční stráž.
V řadě dalších zemí byly tyto zbraně v poválečných letech zkoušeny a analýza poznatků posloužila k vlastnímu vývoji vojenských pušek.
