Sedmnáct kamenných hlav uprostřed džungle jen tak nepřehlédnete. Koho mají představovat? Jaký je jejich účel? Kde se tu vzaly? A kdo jsou vlastně jejich tvůrci?

Teorií je mnoho – ty divočejší hovoří o mimozemšťanech, Atlanťanech, nebo s ohledem na jejich africké rysy o vyspělých Egypťanech.

Nejstarší obyvatelé Střední Ameriky dostávají jméno Olmékové a záhadné čedičové hlavy, které nám po sobě zanechali, zde dodnes stojí, nevydají hlásku a budí posvátnou hrůzu. Už přes 3200 let.

Píše se rok 1862 a v jihomexickém státu Veracruz už druhým rokem probíhá vysilující vojenská invaze francouzských sil…

Hlavy spatří světlo světa

Umazaní vesničané za hlasitého švitoření vítězoslavně vedou váženého a větrem ošlehaného cestovatele hlouběji do kukuřičného pole poblíž města Tres Zapotes. Ačkoli jim dobře nerozumí a hlasitě křičí jeden přes druhého, jejich nález vydá za všechna slova.

Gestikulují a ukazují vzdělanému muži, co našli během obdělávání lánů, pod vrstvami zeminy – upocení zemědělci zde doslova zakopli o masivní kamennou hlavu s placatým nosem a masitými rty. „Odhadem může vážit až dvacet tun, to snad není možné.

Na tohle jsem čekal,“ vykřikne nadšením charismatický fešák José María Melgar y Serrano.

Nedoceněný milovník archeologie se ptá

Filmoví fanoušci by v tomto inteligentním, sečtělém milovníkovi dobrodružství mohli hledat předobraz Indiany Jonese.

A vlastně proč ne, dost možná se právě jeho postavou tvůrci známých filmů inspirovali a využili toho, že historií zůstává Melgar i se svým objevem tak trochu neprávem upozaděn.

Už roky se protlouká džunglí, je posedlý sbíráním předkolumbovských starožitností a dlouhé hodiny bývá ponořen do archivních zápisků o zdejších původních civilizacích, přičemž za vůbec nejstarší jsou dosud odbornou veřejností považováni Mayové a Aztékové. Právě Melgarovy hlavy s těmito domnělými pevnými základy otřesou.

Je to Montezuma?

Novinář s vášní pro archeologii neváhá ani chvíli, nechává je kompletně vykopat, a zmenšené dřevěné kopie posílá francouzsko-mexické archeologické komisi. „Zřejmě jsem našel hlavu aztéckého vládce Montezumy,“ píše vzrušeně.

Později tuto teorii zavrhne a přikloní se k otázce, která vědcům nedá spát dodnes: Co když jde o hlavu Afričana? Objevili snad Ameriku právě oni?

Navzdory tomu, jak revoluční jeho objev je, tehdejší archeologický svět příliš nevzruší a k Melgarově velkému zklamání tahle záhada ještě dalších pár desítek let v džungli poklidně spí.

Historii se pokusí pohřbít inkvizice

Teprve americká archeologická expedice, vedená Matthewem Stirlingem (1896–1975), odhalí ve 30. letech 20. století šest dalších hlav v okolí měst Tres Zapotes a La Venta, některých až 3,5 metrů vysokých, a konečně tak nad nimi rozvíří velkou mezinárodní debatu.

Dnes už díky němu víme, že hlav po sobě Olmékové zanechali celkem sedmnáct. Rok 1939 přinese také objev v podobě kamene s hieroglyfy, které nápadně připomínají mayské písmo, a podle kterého Stirling dokáže určit přibližnou dobu jejich vzniku.

Na povrch rovněž vyplývá, že jako vůbec první podává zprávu o tomto kuriózním národu už františkánský mnich Bernardin de Sahagún (1499–1590), který v 16. století vede v Mexiku dlouhé a objevné rozhovory s podrobenými Aztéky.

Jeho unikátní dvanáctisvazkové dílo však evropská inkvizice přísně zakáže a svět ochudí o velmi důležitý střípek historie. Vládce tohoto vyspělého a inteligentního národa má být podle něj čaroděj, velekněz, a jeho země oplývat zlatem, stříbrem a tyrkysem. Není divu, že se na dlouhou dobu stává pouhou legendou.

Jedna ze šesti kolébek civilizace?

Přitom jsou to právě moudří a pokorní Aztékové, kteří svým indiánským předkům dají jméno. Olmékové podle nich doslova znamená „lidé ze země gumovníků“. Úrodné východní pobřeží Mexika obývají a zvelebují v letech 1500–400 př. n.

l., a stávají se tak oficiálně nejstarší civilizací Střední Ameriky. Podle vědců dokonce jednou ze šesti kolébek lidstva, takzvanou nedotčenou kulturou, stejně jako starověká Indie, Egypt, Čína, Sumer a chavínská kultura v Peru.

Přesná definice říká, že se jejich kultura vyvinula sama o sobě, bez přispění migrace nebo kulturní výměny s jinou civilizací – nebo o tom alespoň zatím nejsou známky.

Přes tuto civilní škatulku, kterou Olmékům připravila dnešní moderní archeologie, vzhled neochvějných, masivních a hmatatelných hlav s čistě africkými rysy tuto teorii podkopává. Sedmnáct hlav se nám vesele směje do obličeje. Co když to celé bylo jinak?

Mohou snad být Olmékové potomky zdatných mořeplavců Féničanů, Núbijců nebo Egypťanů? A kde přišli ke svým hlubokým znalostem fyziky, matematiky nebo chemie, kdo je učil?

Kanibalismus a zohavené pohlavní orgány

Jak mohli Olmékové fyzicky vypadat, to víme docela přesně. S námořní výpravou se do této oblasti dostává roku 1805 španělský historik Guillermo Dupiax a nachází malé sošky tlustých mužíků s podivně zohavenými pohlavními orgány.

Jejich nápadná tloušťka je přímým důsledkem kastrace – Dupiaxovy sošky totiž mají představovat olmécké kněze, kteří se v rámci zasvěcení bohům musejí vlastní rukou vykastrovat. Olmékové si ostatně v krutých rituálech plných krve a sexuality libují.

Díky nálezům kosterních pozůstatků je evidentní, že nezřídka obětují Bohům dospělé jedince i novorozeňata, a vyloučen není ani kanibalismus.

A jestliže máte pocit, že záliba Olméků v míčových hrách je vlastně takovou mírumilovnou a veskrze neškodnou sportovní kratochvílí, z omylu vás vyvede, že poražené družstvo je v rámci prohraného zápasu rituálně obětováno bohům! Leckterý současný zhýčkaný sportovec by si angažmá v družstvu Olméků rozmyslel.

Jaguáří lidé fascinují

Vyobrazení, která se do dnešních dnů zachovala, také často explicitně zobrazují kopulaci mezi ženou a jaguárem, jejich posvátným zvířetem. Národu těchto prapředků indiánů se proto přezdívá jaguáří lidé či děti jaguárů.

Některé nalezené sošky mají baculaté, tedy dobře živené lidské tělo, a jaguáří hlavy, což může souviset s ideálem, že olmécký národ polobohů je buclatý mimo jiné proto, že žije v dostatku a v úrodných podmínkách.

Dokonce samotné čedičové hlavy se svými rysy v obličeji jakémusi člověku-jaguáru podobají. Dodnes však není zcela jisté, koho vlastně mají zpodobňovat.

Jestliže jde skutečně o některé významné panovníky Olméků, je pochopitelné, že jejich podoba byla záměrně upravena tak, aby se co možná nejvíce přiblížili svému božstvu, tedy nadčlověku, kterému v žilách koluje krev jaguára.

Výrazné rysy jaguára ostatně nese také olmécký bůh kukuřice, můžeme se proto domnívat, že hlavy mohou ilustrovat i božská stvoření, která sestoupila na Zem.

Helmy pro sport, nebo do vesmíru?

Přestože je každá hlava jiná – některé měří 1, 47 metru, ta největší 3, 4 metru – jeden znak mají společný. Všechny jsou zpodobněny s helmami. Může jít o zvláštní vlasy, paruky, nebo rituální ozdoby, ale jejich účel by mohl být i ryze praktický.

Olmékové byli velkými fanoušky míčových her a hlavy si při sportu chránili právě koženými helmami. Mohly se snad do dnešních dob dochovat hlavy těch nejvíce uznávaných hráčů?

A když byla míčová hra rituální záležitostí, mohli být nejlepší hráči automaticky pasováni do rolí bohů, vyvolených nadlidí?

Objevují se rovněž domněnky, zda hlavy s helmami nemají ilustrovat spíše technologicky bohatou návštěvu z vesmíru, která ve Střední Americe zasela život a dala potřebné vědomosti nové kultuře.

Těžké kameny plaví proti proudu

O to více bere dech, jak vlastně Olmékové tyto velké kusy těžkého čediče na místo dopravili. V bažinatém okolí kraje La Venta není po lomu ani památky.

Každá hlava je podle zjištění archeologů pečlivě vytesána do jednoho bloku sopečného kamene z pohoří Tuxtlas. Tyto kameny tedy Olmékové na místo určení dopravují až ze 125 kilometrů vzdálené sopky San Martin Pajapán.

A protože ještě neznají účel kola, a tedy ani vozu, bloky kamene vážící i několik desítek tun přepravují nejprve po moři a poté na extrémně pevných vorech proti proudu řeky Tonalá, což vyžaduje neskutečnou fyzickou námahu, ale také znalost fyziky a výborné organizační schopnosti. Nebo jim snad kdosi ovládající moderní techniku pomáhá?

Proslulá Hora obživy

Bylo by krátkozraké domnívat se, že velké hlavy z čediče jsou to jediné, co po sobě tento fascinující národ zanechal. K největšímu rozkvětu Olmécké říše dochází kolem roku 950 př. n. l.

a jejími hlavními centry jsou města San Lorenzo, La Venta, Tres Zapotes nebo Laguna de los Cerros. V centru náboženského střediska, La Venty, se dodnes pyšně tyčí nejstarší pyramida ve Střední Americe.

Pro Olméky je tato rýhovaná kuželovitá stavba z upěchované hlíny mystickou Horou obživy, a právě zde se konají jejich tajemné rituály dýmu a krve. Má průměr 252 metrů a je vysoká 30 metrů, což z ní činí skutečnou dominantu tohoto bažinatého kraje.

Kompas od Číňanů

Orientována přitom není náhodně, Olmékové i Mayové své stavby budují za pomoci kompasu, který je v městě San Lorenzo dokonce nalezen. Znalost materiálu s magnetickými vlastnostmi je v této době překvapivá, stejně jako sestavení prvního kompasu.

Ten plave ve rtuti, kterou Olmékové dobře znají – rumělku, tedy konkrétně cinabarit, totiž používají pro své malby, a jejím žíháním s vápencem mohou tekutou rtuť snadno připravit.

Zarážejícím faktem je pouze to, že znalostí kompasu vynikají také Číňané, kteří jej ovšem ve stavebnictví používají až od 5. století n. l. Mohli jej snad znát už tisíc let předtím a podělit se o něj nejprve s obyvateli Střední Ameriky? Připluli kvůli tomu přes půlku planety po moři?

Zmasakrováni a porobeni

Na vyspělou kulturu Olméků navazují Totonakové, Mayové, Toltékové a Aztékové, a po určitou dobu žijí v míru vedle sebe.

Podle dochovaných indicií ale tušíme, že Olmékové jsou dříve nebo později vyhnáni a zdecimováni jinou civilizací na podobné nebo dokonce vyšší úrovni, která nesnese konkurenci, a která uctívá jiná božstva. Klíčem může být to, že kolem roku 200 př. n. l.

jsou jejich oltáře vyvráceny, některé hlavy zakopány, přetesány do jiné podoby nebo dokonce zničeny!