Německý agent, který v Rusku rozpoutal bolševickou revoluci, je bezpochyby nejslavnější novodobou mumií a současně nejslavnější z mumií bývalého socialistického bloku. 

Když Vladimír Iljič Lenin (1870-1924) zemře, rozhodnou se ho soudruzi uchovat pro budoucí generace soudruhů. Jenže v typicky ruském zmatku mrtvý Lenin tu polehává u ledu, tu jen tak v rakvi. A to jeho tělu příliš nesvědčí.

Navíc nemají Rusové žádné zkušenosti s mumifikací, a celá akce je tak hodně divoká partyzánština.

Jako egyptské mumie

Když začne tělo jevit první známky rozkladu, honem ho naloží do formalínu, aby vydrželo smuteční ceremonie a debatu o tom, co pak s ním. Poté je z Německa dopraveno chladící zařízení a Lenin je uložen k ledu.

Vlhko mu však také příliš nesvědčí, a tak jsou nakonec povoláni profesoři Boris Zbarskij (1885-1954) a Vladimir Vorobjov (1876-1937). „Je třeba najít vhodnou metodu konzervace těla,“ řeknou jim a oba tuší, že pokud neuspějí, mohou začít psát závěť.

Inspiraci údajně nacházejí u dávných Egypťanů a dva měsíce po Leninově může začít balzamování. Trvá čtvrt roku a použitá metoda se stává státním tajemstvím.

Specialisté přitom vyhladí Leninovi tváře, takže jeho mladší bratr Dimitrij Uljanov (1874–1943) může nakonec prohlásit: „Vypadá lépe než posledních pár let života.“

Hodně drahý vůdce

To je sice super, ale s léty se vůdce stává poněkud drahým špásem. Jeho údržba totiž vyžaduje nepřetržitou péči.

To znamená nejen pravidelnou obměnu košil a obleků (dříve se převlékal každý rok, dnes maximálně jednou za pět let), ale především opakované koupele v chemických roztocích. Také neustálou kontrolu.

Běžná se provádí dvakrát týdně, jednou ročně pak důkladná, kdy experti zkoumají každý centimetr kůže. V laboratořích přímo v mauzoleu o něj v poválečných letech pečuje tým čítající údajně až 150 lidí.

Lenina už je prý jen kousek

Oficiální místa tvrdí, že tělo je výborném stavu a jedinou změnou je velikost těla, které se pomalu scvrkává a z původních 162 cm se zmenšilo na dnešních 148 cm.

Neoficiálně však mnozí zachovalost těla zpochybňují a poukazují na vše, co se s mumií během více než 90 let dělo. Jeden ze zasvěcených dokonce tvrdí:

„Některé části těla musely být nahrazeny a dnes mumie obsahuje jen kolem deseti procent původního Lenina.“ Což by znamenalo, že mu chybí víc než jen pravá ruka, která podle šeptandy před lety uhnila. Není to nepravděpodobné.

V době stalinských čistek se o tělo příliš nepečovalo. Za války bylo ukryto na Sibiři, aby nepadlo do rukou nacistů, a chvatná přeprava mu také příliš neprospěla. Před válkou i po ní se navíc mumie několikrát stává terčem útoku. Kladivem, kamením, pistolí i výbušninou.

Pohřbít či nepohřbít?

Pravidelně se proto ozývají návrhy, jestli už by to nestačilo a Lenin by neměl být konečně pohřben. Poslanec Vladimír Medinský tvrdí: „Měl být pohřben už dávno.

On ani jeho rodina si mauzoleum nepřáli, komunisté však chtěli nové náboženství s Leninem jako novým Ježíšem.“ Což samozřejmě naráží na trvalý odpor jeho fandů a také podnikavců, kteří v mrtvém vůdci vidí unikátní turistickou atrakci a zdroj zisku.

Poukazují přitom na to, že od roku 1992 stát péči o mumii nefinancuje, přesto si na sebe dokáže vydělat. Pokud jde o pohřeb, zatím je to tedy podle průzkumů veřejného mínění tak půl na půl.