Když v roce 1100 zemře Godfrey z Bouillonu (1060‒1100), kterého křižáci zvolili za svého prvního vládce v Jeruzalémě, zdejší patriarcha Daimbert nabízí vládu v Jeruzalémě knížeti Bohemundovi z Tarentu (1058‒1111).
Godfreyovi poddaní se ale zmocní města a naléhají na křižáka Balduina z Bologne (1061/1066‒1118), hraběte z Edessy, ať si nárokuje dědictví po svém bratrovi Godfreyovi. Když muslimové zajmou Bohemunda, Balduin pochoduje na Jeruzalém.
Obyvatelé kladou minimální odpor a město hladce získává do svých rukou. Daimbert před ním ustupuje do kláštera na hoře Sion. Triumfující Balduin ho pozve zpět a potvrdí v jeho funkci. Klid mezi nimi ale netrvá dlouho.
Napětí mezi králem a patriarchou
Svoje tažení zakončí Balduin 25. prosince 1100 v místě nejslavnostnějším. V Betlémě více než tisíciletí poté, co zde měl přijít na svět Ježíš, donutí patriarchu Daimberta, aby mu na hlavu vložil korunu zakladatele latinského jeruzalémského království.
Poklidnou vánoční atmosféru ruší napětí mezi oběma muži. Jeho názory se neshodují. Patriarcha prosazuje v Jeruzalémě teokratickou vládu typickou pro papežský stát a Balduina proto korunuje králem s velkým skřípěním zubů.
„Vilém z Tyre píše, že korunovace Balduina I. se kvůli náboženským námitkám konala mimo Jeruzalém, aby se král vyhnul konfrontaci s Daimbertem o vlastnictví města,“ dodává k jejich vztahu současný americký autor Tobias Osterhaug.
Srovnání se Spasitelem
„Balduin vypadal, že byl vybrán jako nový Ježíš pro křesťanský lid, který se usadil v zaslíbené zemi,“ poznamenává francouzský kronikář a účastník křížové výpravy Fulcher z Chartres (kolem 1059‒1127).
Atmosféra kulis popisovaných v Písmu svatém skutečně nabízí srovnání se Spasitelem. Někteří doboví autoři přirovnávají Balduina k hrdinovi biblických rozměrů. .
„Potvrzení jeho vítězství nad církevní autoritou v době jeho korunovace, Balduin Betlém oddělil a ustanovil jej jako centrum vlády v království,“ uvádí John Francis Lowe, americký historik z Portlandské státní univerzity.
Svoje postavení Balduin upevní, když v roce 1104 dobude Arsuf, Caesareu a Akkon, v roce 1110 Bejrút a Sidon.
