Vzbudíte se uprostřed noci, očima pátráte po místnosti. Chcete se přetočit a přitáhnout si peřinu, ale tělo není schopno pohybu. V tom uslyšíte podivné zvuky a cítíte něčí přítomnost v jinak prázdné místnosti. Právě v ten okamžik vás pohltí panika a modlíte se, aby už byl konec.

Takto je často popisován fenomén, který se nazývá spánková paralýza, která je zařazena mezi poruchy spánku. Poprvé ji pojmenuje v roce 1928 britský neurolog Samuel Wilson (1878-1937) ve své dizertační práci.

Dlouhou dobu se všeobecně věří, že za poruchou stojí démoni, podobně jako u padoucnice neboli epilepsie. Takový démon, konkrétně nazývaný incubus, se usadí na hruď spícího, který tak cítí tlak.

Téměř každá světová kultura má vlastní příběhy o temných stvořeních, která napadají lidi v noci.

Strach a bezmoc

Zvláštní je, že u mnoha postižených probíhá paralýza stejně. Probuzení, nesnesitelný strach, jehož příčinu neznají, tlak na hrudi či pocit sevření, případně individuální zvukové halucinace – podivné šumění či dunění nebo něčí hlas.

Zrakové halucinace mají většinou podobu neidentifikovatelné osoby. Dotyčný chce reagovat, ale nemůžeme se pohnout ani volat o pomoc, pouze propadnout strachu. „V rohu pokoje stála děsivá holčička a zírala na mě.

Pak se s hrozným řevem rozběhla a začala mě škrtit,“ popisuje jeden z lidí trpících poruchou.

Tajemství mozku

Co ale spánková paralýza skutečně je? Jde o stav mezi bděním a sněním, který nastane v REM fázi, kdy se nám zdají sny. Tělo spí, mozek si částečně uvědomuje realitu, ale nedokáže ji od snů odlišit.

Neschopnost pohybu způsobují chemické látky v mozku, konkrétně glycin a kyselina gama-aminomáselná. Ty zajišťují, že ve spánku zůstaneme v klidu a neutečeme někam, kde by se nám mohlo něco stát.

Při náhlém probuzení v této fázi si mozek i nadále myslí, že spí, tělo se tak ocitá v paralyzovaném stavu, který je doprovázen pocitem ochrnutí, včetně neschopnosti používat hlasivky.

Není spánek jako spánek

Podle profesora neurologie Karla Šonky si až 40 % populace prožije alespoň jednu epizodu paralýzy, která může přepadnout prakticky kohokoliv. Stav většinou trvá pár minut, v některých případech ale i několik hodin! Hlavní příčina však není tak úplně jistá.

Paralýza nejčastěji nastává na základě zcela běžných faktorů, jako je velká únava, nepravidelný režim spánku, špatná strava či dlouhotrvající stres. Jistou roli také hraje prostředí, ve kterém spíme.

Místnost by měla být dostatečně vyvětraná, tmavá, a bez zbytečně rušivých elementů, které obecně spánek ovlivňují.

Konec utrpení

A co dělat, když už se do stavu dostaneme? Lehko se to říká, ale odborníci radí zachovat klidnou hlavu a nepropadat zbytečně strachu – vždyť se zase probudíme a z ošklivého zážitku oklepeme.

Dalším z tipů, který se u některých osvědčí, je zapojit svalstvo obličeje, které většinou jediné zůstává neochrnuté. Pokud si na to vzpomeneme, můžeme se pokusit například mrkat a hýbat ústy, aby si mozek uvědomil, že je vzhůru. Také se doporučuje nespat na zádech, protože to je tělo stavu náchylnější.