„Já jsem také Čech, ale nikdo to nemusí vědět,“ prohlašuje na adresu halasných projevů českých vlastenců maršál Jan Josef Václav Radecký. Jenže čeští rádobyvlastenci, kteří svůj vztah k rodné zemi projevují leda tak v hospodě po pár pivech, ho rádi nemají. A když už to neumí jinak, dají to najevo alespoň na jeho soše.

Maršálovi Janovi Josefovi Václavovi Radeckému (1766 – 1858) je okázalé české vlastenčení proti mysli. Řeči nemá rád, svoje názory raději dokazuje činy.

Rakouská monarchie Radeckého bojové zásluhy ocení po jeho smrti sochou vytvořenou bratry Josefem (1804 – 1855) a Emanuelem Maxovými (1810 – 1901) a odlitou z bronzu z nepřátelských děl.

Havlíčkův švagr protestuje

Dílo slavnostně odhalují 15. listopadu 1858 na tehdejším Štěpánském náměstí (pojmenované podle českého místodržícího arcivévody Štěpána (1817 – 1867) – pozn. red.) na Malé Straně. „Měl prvotně státi na Staroměstském rynku, ale pro odpor Havlíčkova švakra F. L. Jaroše byl umístěn na Malé Straně,“ líčí současný historik Cyril Merhout.

Na pražském Malostranském náměstí (tento název má od roku 1869 – pozn. red.) památník stojí až do roku 1919.

Italům připomíná porážku

Jeho zmizení potom požaduje italská vláda, která má velvyslanectví v nedalekém Thunovském paláci na Malé Straně. Italům totiž rakouský vojevůdce připomíná jejich ostudné válečné porážky.

Nelíbí se ale ani českým vlastencům, kteří sice Radeckého považují za habsburského přisluhovače, ale sami nejsou pro národní věc ochotni ani schopni udělat kromě řečí vůbec nic.

Odpočinek v uložišti

Nakonec je proto socha tyčící se do výšky 676 centimetrů a vážící 10 tun v letech 1919-1920 rozebrána a uložena do Lapidária Národního muzea na pražském Výstavišti. Tam skončí společně s modelem ze dřeva a papírmašé.