Zatímco jiní známí snajpři se dříve věnovali lovu a byli se svými zbraněmi téměř srostlí, u Seppa Allerbergera tomu bylo jinak. Netoulal se po divočině a nelovil divokou zvěř. Byl pouhým tesařským učněm a při volbě svého povolání kráčel v otcových šlépějích.
Během dvou let na frontě se však vypracoval na druhého nejúspěšnějšího německého odstřelovače druhé světové války.
Po půlročním výcviku v Kufsteinu se měl stát ze Seppa (1924–2010) kulometčík. Ruka osudu jej ale zavedla do role odstřelovače, jehož cílem byli často právě kulometčíci. V září 1943 se jeho jednotka dostala na východ do Vorošilovska.
Sovětská armáda vybavená americkými zbraněmi zahájila postup celou doněckou oblastí.
Nejprve kulometčík
Situace se pro německé jednotky nevyvíjela dobře, nováčci zpanikařili a 650 Allerbergerových vrstevníků při znovudobývání Vorošilovska padlo. „Necítil jsem se tehdy za tím kulometem vůbec jistě,“ vzpomínal pak jako válečný veterán. Tehdy mu pomohlo lehké zranění a 14 dní volna na doléčení.
Patnáct přesvědčivých zásahů
Během volna se rozhodl nezahálet. Jeho motivace stát se odstřelovačem byla silná. Když si pak ve skladu kořistního materiálu vypůjčil ruskou odstřelovačskou pušku Mosin-Nagant vzor 91/30, nemohl se dočkat, až zkusí, co všechno zbraň umí.
Po třech dnech tréninku se už mohl pochlubit krabičkou sirek sestřelenou bez optiky na sto metrů. Netrvalo dlouho a jeho talentu si všimli důstojníci, kteří jej poslali do první linie, aby ukázal, co umí.
První působení mezi troskami a krátery dopadlo pro Seppa nad očekávání dobře. Než dokončil svůj „nemocniční“ pobyt, měl na kontě patnáct mrtvých nepřátel. 18. srpna 1943 se stal neoficiálním odstřelovačem ve své jednotce. Na konci války se pyšnil 257 zabitými cíli.
