Zelený pažit stadionu Hillsborough v Sheffieldu je plný ležících těl. Ne, to nejsou fotbalisté, znavení po semifinále FA Cupu Anglického poháru, ze kterého se tu ale odehraje jen něco přes šest minut.

To jsou nešťastníci, ušlapaní, umačkaní, mrtví i polomrtví, mezi kterými kmitají zděšení lidé. Píše se 15. duben 1989. Je to naposledy, kdy Liverpool v tento den hraje nějaký zápas. Od té doby je vyhrazen mši za mrtvé, dvěma minutám ticha a také hymně, která se rozezní městem: You’ll Never Walk Alone – Nikdy nebudeš kráčet sám.

Selhání bezpečnostních složek

Je to přitom zprvu tak nádherný den. Natěšení fanoušci Liverpoolu vyrážejí do Sheffieldu, aby sledovali, jak si jejich oblíbenci poradí s Nottinghamem Forest. Jsou jich tisíce. Daleko víc, než příznivců soupeře, což se očekává.

Přesto jim pořadatelé vyhradí menší sektor. Příjezdové cesty k Hillsborough jsou navíc rozkopané, takže řada z nich dorazí k branám stadionu na poslední chvíli. Už tady, v dlouhých frontách jsou slyšet první zoufalé výkřiky utlačovaných, prosících o trochu vzduchu.

Nikdo v tu chvíli netuší, že to není nic ve srovnání s tím, co přijde. Tribuna Leppings Lane, vyhrazená liverpoolským fandům, začne brzo praskat ve švech. Přesto se na ni dál tlačí nové davy, které sem nasměruje policie.

Na přeplněný ochoz navíc nechá otevřít další vstupní bránu. Jen během pěti minut přibude na 2000 fandů. Už v tu chvíli je jasné, že tohle neskončí dobře.

Kdo se neudusí, ten je ušlapán

Výsledkem je děsivá tlačenice, ze které není úniku. Lavina nově příchozích lidských těl tlačí chudáky v dolních řadách na zátarasy, které je nemilosrdně drtí. Tribunou rezonují výkřiky hrůzy, zoufalé žádosti o pomoc a lapání po dechu.

Kdo se neudusí, ten je umačkán nebo ušlapán. Ti zdatnější se pokoušejí vydrápat nahoru na plot. „Bastardi z Liverpoolu!“ ozývá se z druhé strany stadionu z úst fanoušků Nottinghamu, majících za to, že sledují psí kusy bandy opilců.

Pokřik nechají znít i v momentě, kdy policisté začnou do chudáků řezat obušky a shazovat je z ocelového plotu zpátky do dusících se davů. Za každou cenu jim chtějí zabránit ve vstupu na hřiště, na kterém si hráči odbývají první minuty zápasu.

Nakonec jich stihnout odehrát jen šest. Pak už se bezvládná těla, padající za branku zděšeného liverpoolského brankáře Bruce Grobbelaara (*1957), nedají přehlížet.

Poslední oběť odpojí od přístrojů

Trávník se mění v provizorní nemocnici. Šťastnější pomáhají těm méně šťastným. Provádějí resuscitaci, strhávají reklamní panely, které pak používají jako nosítka. Na všechno jsou sami. Policisté jen nečinně přihlížejí.

Před stadionem čeká 42 sanitek, velící důstojník ale povolí vjezd na hřiště pouze třem. I kvůli tomu zemře na místě či týž den v nemocnici 94 lidí a dalších více než 760 je zraněno. Čtyři dny po tragédii podlehne zraněním 14letý chlapec, v březnu 1993 pak rodiče nechají od přístrojů odpojit poslední oběť, 22letého Tonyho Blanda (1970–1993). I oni dosud čekají na spravedlnost. Vrtkavá soudní porota totiž neustále střídá obvinění s osvobozujícími rozsudky.