„Střezte se Pána Boha, věrně braňte pravdu boží a spoléhejte na odplatu věčnou,“ klade husitský vůdce Jan Žižka na srdce svým nejvěrnějším. Záhyby těla má tou dobou pokryté zduřelými boláky. Záhy vydechne naposledy.
Skolil snad velkého válečníka mor? Nikdo jiný v jeho vojsku ale neonemocněl, nabízí se proto možnost, že byl úkladně zavražděn.
Strom života husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova (asi 1360–1424) již čítá přes šedesát letokruhů a navíc je to už pár let, co mu vypověděly poslušnost obě oči.
Ochabující fyzická skořápka mu však nebrání v tom, aby do svých posledních dní stál v čele husitského vojska, které je v době jeho smrti vůbec nejsilnější za dobu své existence.
Neutuchající síla jeho osobnosti se zcela prokáže roku 1423, kdy sjednotí jednotlivé husitské frakce a vytáhne s nimi proti Moravě.
Zde hodlá podpořit úsilí podporovatelů kališníků, kteří brojí proti moravskému markraběti Albrechtovi (1397–1439) z rodu Habsburků.
Ten se právě oženil s dcerou římskoněmeckého a českého krále Zikmunda Lucemburského (13681437) a jeho vazba na úhlavního nepřítele husitů pro ně slouží jako červený prapor pro býka.
Onemocnění hlízou
Žižka se v čele husitského vojska vydá směrem na Moravu v září 1424. Cestou se ještě rozhodne dobýt hrad Přibyslav (dnes na Havlíčkobrodsku) a právě při obléhání pevnosti se u něj naplno projeví záhadná nemoc.
„Tady se bratr Jan Žižka smrtelně roznemohl od hlízy a učinil odkaz svým věrným bratřím Čechům, panu Viktorinovi z Kunštátu, panu Janu Bzdinkovi a Kunešovi z Bělovic, aby se báli Pána Boha, neustále a věrně bránili pravdu boží a spoléhali na odplatu věčnou,“ píše se o posledních Žižkových chvílích ve Starých letopisech českých.
Kolem jeho stanu se v tu chvíli tísní věrní spolubojovníci a mnozí se za uzdravení svého vůdce úpěnlivě modlí. Jejich modlitby však vyjdou nevyslyšeny, neboť dne 11. října 1424 se Jan Žižka odebere na pravdu boží.
Bylo to mor?
Husité po smrti respektovaného vojevůdce neztrácejí svornost ani zápal. Spíše naopak, obléhaný hrad vezmou útokem, jeho obránce upálí a ohněm sežehnou i samotnou pevnost.
Mrtvé tělo Žižky pak odvezou do Hradce Králové, odkud jsou ostatky později převezeny do Čáslavi. Zůstává ovšem otázka, na co přesně nejslavnější trocnovský rodák zemřel… Letopisy uvádějí onemocnění „hlízou“. Jako tzv.
hlízy se označují zduřelé uzliny bující především v podpaží a tříslech. Vyskytují se například během moru. A zde právě narážíme na první problém – mor je vysoce infekční onemocnění, jímž by se jistě nakazilo mnoho dalších.
Historické zprávy však o žádné epidemii v husitském vojsku nehovoří. To otevírá prostor pro spekulace o jiné možné příčině Žižkovy smrti…
Najatý vrah
Být ve středověku vůdcem protikatolického hnutí je zaručený způsob, jak si zajistit doživotní přísun nepřátel. A s brutalitou, s jakou husité operují, není těžké si představit, že jejich odpůrci by Žižkovo setkání se všemohoucím co nejraději urychlili. O tom svědčí i varování, které necelý rok před svou smrtí Žižka obdrží.
Dozví se z něj, že jeho nepřátelé na něj najali vraha. Cizí zavinění ale nic nedokládá, což potvrzuje i negativní výsledek analýzy Žižkovy lebky z 20. století na stopy arsenu.
Současný vědecký konsenzus nad příčinou vojevůdcovy smrti je celková otrava krve v důsledku neléčeného zánětu, tedy hlíz.
