„Torros! Torros! (Býci! Býci!)“ rozléhají se nadšené výkřiky malé holčičky po jeskyni. „Co to tam zase provádí,“ pomyslí si otec, nechá práci prací a vydá se za ní. Co spatří, mu vyrazí dech… A změní celý jeho život.

„Kam ses to poděl?“ zvolá lovec Modesto Peres v Kantábrii na severu Španělska v roce 1868, když náhle jeho pes zmizí v jakési podzemní dutině.

Protáhne se úzkou průrvou za ním a objeví dosud nikým neprozkoumanou jeskyni… Až později získá jméno Altamira (v překladu „Krásná vyhlídka“).

Se svým objevem běží Peres za majitelem pozemku, amatérským archeologem Marcelinem Sanzem de Sautuolou (1831–1888).  Ten se v roce 1879 se pustí do výkopových prací.

Zajásá, když objeví doklady pravěkého osídlení, a nadšeně rýčem a lopatou odkrývá pazourkové kameny i kosti zvířat. Ze soustředění ho jednoho dne vytrhne volání jeho malé dcerky Marie, která si měla v jeskyni jen tak hrát.

Místo toho proklouzla zužujícími chodbami do malé jeskyňky opodál a tam na zdi spatřila barevné obrázky.

Přiláká i krále

Bizoni, pravěcí koně, laně i divočáci v odstínech červené, hnědé a černé barvy trůní na jeskynních stěnách, až oči přecházejí. „Neuvěřitelné,“ vydechne Sautuola.

Uznávaný geolog Juan Vilanova Piera mu potvrdí jeho očekávání – malby jsou zhruba 15 000 let staré! Sautuola ihned začne obepisovat místní noviny a pořádá veřejné přednášky, aby se o dechberoucích malbách dozvědělo co nejvíce lidí.

Zpráva o pravěkém umění zaujme i samotného španělského krále Alfonse XII. (1857–1885). Osobně zavítá do jeskyně, aby tu krásu spatřil na vlastní oči. Malé Marii při té příležitosti údajně dojatě zašeptá do ucha:

„Celé Španělsko je na tebe hrdé, malá holčičko z Altamiry. Celé Španělsko!“

Nařknou ho z podvodu

Sautuola celé dny studuje jednotlivé obrazy a pečlivě se připravuje na lisabonský Mezinárodní kongres antropologie a prehistorické archeologie, který proběhne v roce 1880. Tam ho ale čeká kruté zklamání.

Přítomní odborníci nad jeho objevem ohrnují nos! „Je to snílek, nebo podvodník,“ dívají se na něj opovržlivě. Jeho tvrzení pohrdavě odmítne i vedoucí francouzský prehistorik Émile Cartailhac (1845–1921).

Nevěří totiž, že by paleolitický člověk mohl vytvářet tak propracované malby.

„V intencích soudobého myšlení byl totiž člověk žijící během poslední doby ledové ještě spíše zvířetem, řídícím se pouze pudy a neschopným estetického cítění, natož složitější umělecké tvorby,“ vysvětluje současný autor Vladimír Socha. Zarmoucený a zklamaný Sautuola umírá v roce 1888, v pouhých 57 letech.

Zaslepený fantasta

Nález pravěkých rytin v jeskyni La Mouthe v roce 1895 a objevy dalších kreseb v jeskyních Les Combaralles a Font de Gaume (všechny na jihozápadě Francie) o šest let později ale ukazují, že Sautuola malby nezfalšoval.

„Ne váš otec, ale já sám jsem byl zaslepeným fantastou,“ sdělí pak Cartailhac jeho dceři Marii. Veřejně pak uzná svou chybu a pravost altamirských maleb potvrdí.