Kapitána Nema si pamatujeme jako ušlechtilého chlapíka, který se svou ponorkou Nautilus brázdí oceány a pomáhá trosečníkům. Přesto se pro jeho napsání Jules Verne inspiroval mužem, který stojí za vraždou 200 žen a dětí! Do historie vstoupila roku 1857 jako masakr v Bibi-Gharu.
Ač patří Nemo (latinsky Nikdo) k hlavním postavám románu Dvacet tisíc mil pod mořem (1869), jeho totožnost zůstává natolik nejasnou, že nedá čtenářům spát.
Podle Vernova (1828–1905) dopisu nakladateli měl být původně polským šlechticem, který při represích po protiruském Lednovém povstání v roce 1863 přijde o rodinu.
Mužem „jehož národ úpí pod útlakem carského Ruska, jeho dcery byly znásilněny, žena zavražděna sekerou, otec ubičován a přátelé zahynuli na Sibiři.“ Není jisté, nakolik je to idea myšlená vážně, Pierre-Jules Hetzel (1814–1886) ji každopádně zamítne.
Bojí se protestů Ruska a ještě víc zákazu knihy na ruském trhu. A tak Verne mlží a trousí jen neurčité poznámky o útlaku a příkoří.
Indický rebel skutečně žil a záhadně zmizel!
Teprve o šest let později, v dramatickém finále románu Tajuplný ostrov (1875), zamíří autor plnou parou k odhalení totožnosti. „Jsem kníže Dakkar, vůdce povstání sipáhijů v roce 1857,“ prozrazuje Nemo.
Vypráví svůj příběh a badatelé brzy odvodí zdroj Verneovy inspirace: Vzorem legendárního vládce mořských hlubin je skutečná osoba!
Nána Sáhab (1824–?) jeden z vůdců indické vzpoury v roce 1857. Mají mnoho společných povahových rysů, stejné zájmy i stejný osud. A stejně jako Nemo i Sáhab záhadně zmizí.
Vernův hrdina je však verzí značně idealizovanou, protože skutečný indický rebel má do šlechetného vlastence daleko.
Za vším jsou jen peníze
Když Bádží Ráo II. (1775–1851), poslední péšva (titul hlavních ministrů) z Meráthu, zemře, Britové přestanou jeho rodině vyplácet penzi ve výši 800 000 rupií. Jeho adoptovaný syn Nána marně píše prosebné listy do Kalkaty i Londýna.
Britové nu upírají titul i penzi. Ač se dál chová přátelsky, uvnitř zuří a hledá příležitost k odplatě. Naskytne se záhy. V noci 4. června 1857 se Kánpúr přidá k mohutnému protibritskému povstání a v čele rebelů stojí právě Sáhab.
Dobude město a slibem volného odchodu přiměje zoufale se bránící Angličany ke kapitulaci. Potom však nařídí na vzdávajícící se Brity zákeřný útok, během něhož většina zaskočených Angličanů zemře.
Téměř 130 žen a dětí je zajato a odvlečeno zpět do města. Tím však krvavé peklo pod Sahábovým velením nekončí. Nejprve jsou bez milosti, přímo před očima svých dětí a žen, popraveni všichni zajatí muži.
O pár dnů později, když se k městu blíží armáda generála Colina Campbella (1792–1863), je rozhodnuto zabít i ženy a děti.
Přes protesty indických žen z Bibi-Gharu jsou postříleny a zraněné pak bez milosti dorazí řezníci, zručně pracující s velkými noži. Další den jsou mrtvoly naházeny do hromadného hrobu, a to včetně několika dětí a žen, kterým se podařilo masakr přežít.
Jejich zabíjením se nikdo nezdržuje. Prostě je shodí do jámy a zahází mrtvolami.
Když je povstání potlačeno (nekoordinovaní Indové nemají přes obrovskou početní převahu šanci), Sáhab s hrstkou věrných uprchne. Jeho stopa mizí někde v Nepálu.
Podle některých pramenů je tu zrazen a zabit, mnozí jsou však přesvědčeni, že unikl a žije v ústraní. „Třeba v hlubinách oceánu,“ říká si Jules Verne.
