Ježíš Kristus je zásadní a nejdůležitější postavou křesťanského světa. Jako Syn Boží sňal všechny viny hříšníků. Co když ale nikdy neexistoval a jeho život je pouhá legenda?

Za pár dní budou Velikonoce (10. dubna), nejvýznamnější křesťanský svátek v roce a připomínka zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Možná to bude 1990 let od této události.

Ale možná je vše úplně jinak.

I když slavíme Kristovo narození (Vánoce), ačkoliv se zřejmě nenarodil v zimě, a i když si připomínáme jeho smrt (Velikonoce), třebaže možná na kříži vůbec nezemřel, je pro někoho celá záležitost kolem syna Božího jeden veliký mýtus a podvod, zato pro jiné nezpochybnitelné dogma.

Faktem je, že určité artefakty nalezené na „správných“ místech a „správně“ staré, stále více přesvědčují odborníky, že něco pravdy na tom být může.

Zatímco některé teorie tvrdí, že Ježíš Kristus byl pouhým člověkem, který přežil ukřižování a odešel – snad do Indie – a tam i zemřel, jiné prameny hovoří o tom, že se jednalo o obyčejného proroka, který nikdy nebyl ukřižován, a proto ani nemohl vstát z mrtvých.

Nejčastěji se ale jeho jméno skloňuje v souvislosti s Mesiášem, který hlásal příchod Božího království a Spasitele lidstva.

Snahám nalezení nesporného svědectví o tom, že Ježíš Kristus skutečně existoval, zasvětilo celý profesní i soukromý život mnoho vědců, historiků i laiků.

Důkazů je sice žalostně málo, ovšem některé archeologické nálezy z doby před 2000 let vydávají svědectví, že opravdu šlo o reálnou osobu.

Otázka je – dá se dnes z historických pramenů opravdu zjistit, jak to ve skutečnosti s Ježíšem bylo?

Kazatel v synagoze

V roce 2015 odkryli archeologové v Izraeli ruiny starověké synagogy z 1. století, jejíž útroby potvrzují určité části Nového zákona i historická fakta ohledně samotného Krista.

Vzrušující objev byl proveden na archeologickém nalezišti Tel Recheš v oblasti Dolní Galileje poblíž hory Tábor.

Stáří ruin spadá do 70. až 80. let po Kristu, tedy zcela konkrétně do doby, kdy Římané už poněkolikáté zaútočili na Jeruzalém a další místa v tomto regionu.

Nález dokládá, že v synagoze Ježíš kázal, alespoň tak to tvrdil jeden z vedoucích výzkumu, Motti Aviam z Institutu pro archeologii oblasti Galileje:

„Toto je zcela první objevená synagoga venkovské části Galileje, která dotvrzuje historickou informaci, kterou známe z Nového zákona.

Že Ježíš sloužil a kázal v synagogách v galilejských vesnicích.“ Záznamy, nápisy a fresky, které intenzivně zkoumají, hovoří podle archeologů jasnou řečí.

Přesto to stále není ten naprosto nezpochybnitelný důkaz.

Pilát – Ježíšova Nemesis

Podobné je to se studií britského archeologa Kena Darka, který se domnívá, že našel v Nazaretu základy domu z 1. století, kde Marie s Josefem mohli vychovávat svého synka.

Dům působí, jako by byl vyřezán do pískovce a jeho součástí je série obytných místností, schodiště a zápraží. Dle Darka byl posléze poblíž tohoto příbytku postaven kostelík, v němž se mj. našlo prameniště vody a zbytky po dvou hrobkách.

Poněkud slibnější je nález podstatně staršího data. V roce 1961 objevili archeologové fragment kamenné stély s latinským nápisem:

Pontius Pilatus, prefekt Judeje… vytvořil své… a věnoval jej augustiánským bohům.“ Bylo to tehdy pozdvižení, vždyť první a do té doby i poslední zmínka o Pilátovi pocházela – z Nového zákona!

Spisy židovské, římské, arabské…

Ještě průkaznější jsou nalezené písemnosti římsko-židovského kněze, učence a historika z 1. století známého jako Josefus (37/38–100), který ve svých spisech zmiňoval Ježíše hned na několika místech a při různých příležitostech.

Mimochodem – Josefus se narodil v Jeruzalémě a zemřel v Říme.

Jedna pasáž hovoří dokonce o popravě jistého „Jakuba, bratra Ježíše, známého jako Kristus/Mesiáš“. Historici i archeologové se domnívají, že Jakubovy ostatky byly po exekuci umístěny do tzv.

kostnice (osuárium), vápencové schrány (jakési tehdejší rakve), a pohřbeny – tyto praktiky se v tomto regionu dodržovaly dle historických důkazů nejméně v období let 20 až 70 našeho letopočtu.

Jakubovo osuárium bylo nalezeno v roce 2002 a na jedné jeho straně je aramejsky napsáno: Jakub, syn Josefův, bratr Ježíše.“

Arabské prameny

Roku 1971 byl nalezen arabský rukopis z 10. století: „Toho času žil jeden moudrý muž, který se jmenoval Ježíš. Jeho chování bylo dobré a byl znám jako ctnostný. A mnozí z Židů a z ostatních národů se stali jeho učedníky. Pilát ho odsoudil k smrti na kříži.

Ti však, kteří se stali jeho učedníky, neopustili jeho učednictví. Vyprávěli, že se jim zjevil tři dny po svém ukřižování a že byl živ. Snad to byl proto Mesiáš, o němž proroci vyprávěli podivuhodné věci.“

O Ježíšovi se zmiňuje i židovský Talmud (soupis rabínských diskusí, týkající se židovského zákona), který potvrzuje základní fakta o jeho životě. Podle něj byl počat mimo manželství, shromažďoval kolem sebe učedníky, rouhal se Bohu a dělal zázraky.

Římští politici

Asi 20 let po smrti Josephuse se o Ježíšovi zmiňují i římští učenci a historici Plinius mladší (63–113) a Tacitus (asi 55–115/120/124). Tyto informace časově odpovídají informacím z evangelií.

Plinius přinesl informaci o tom, že křesťané uctívali Krista jako Boha. Tacitus mluví o pověrčivých křesťanech, kteří trpěli pod prefektem Pilátem Pintským.

„Skrze lidskou pomoc, skrze dárky císaře, skrze oběti na uspokojení bohů se nedala vyvrátit špatná zvěst o tom, že požár byl založen z rozkazu.

Proto Nero, aby všemu udělal konec a utišil řeči, obžaloval jiné z tohoto zločinu, a trestal je nejkrutějšími mukami – ty, kteří byli kvůli svým zločinům lidem nenáviděni a byli nazýváni christiani.

Původce toho jména, Kristus, byl za vlády Tiberiovy popraven prokurátorem Pilátem z Pontia. Ač na okamžik potlačena, pověra ta vybuchla s novou silou, nejen v Judsku, odkud pochází, ale i v Římě, kde se sbírá z celého světa zlo a ohavnost.“

Málo dostatečných informací

Většina odborníků – ať už křesťanských či nekřesťanských – se shoduje v tom, že Ježíš Nazaretský skutečně kdysi žil, ale už se neshoduje v tom, že byl seslán nějakou vyšší mocí.

Třeba Marcus Berg, vysloužilý profesor religionistiky na Státní univerzitě v Oregonu, říkal:

„Přece jen známe určitá historická fakta o Ježíšovi – možná je jich méně, než si myslí křesťané, ale určitě je jich mnohem více, než si myslí skeptici.“

Paradoxní rovněž je, že byť jedno z největších světových náboženství vzniklo v jeho jménu, z historických dokumentů je patrné, že Kristus sám nic podobného nechtěl.

„Ježíš toužil nastartovat určitý nový myšlenkový proud v rámci samotného judaismu, kterému byl bytostně oddán,“ vysvětloval Berg.

Mesiášem, tedy pomazaným (vyvoleným) spasitelem, byl Ježíš otitulován až po své smrti a Berg má za to, že se v té době vzpomínka na jeho kázání a učení jeho následovníkům poněkud vymkla z rukou.

Právě v této chvíli se začal pravdivý Ježíšův život a poslání halit do nepropustné mlhy legend a mýtů.

Berg k tomu dodává: „Nezemřel za hříchy tohoto světa, ale byl zavražděn silami, které opanovaly jeho svět. A jeho učedníci v jeho skonu našli svůj vlastní význam.“

Zastánci a posměváčci

Dle biblického učence a náboženského skeptika Josepha Atwilla (*1950) se sice Ježíš za života sám označoval za proroka, ale přízviska jako mesiáš, Boží syn, Pán a podobně, jsou již konstrukcemi a aktivitami jeho následovníků.

Atwill osobně má za to, že Ježíš a jeho příběh byly výmyslem Římanů k větší kontrole jejich poddaných.

„Křesťanství může být považováno za náboženství, ale v prvé řadě bylo vymyšleno a užíváno jako systém myšlenkové kontroly a vymývání mozků ve snaze podrobovat si stále více otroků.

S tím, že sám Ježíš svým učením rozhodl o jejich pokoře a porobě,“ dodává tvrdé stanovisko Atwill.

Dávalo by to smysl. Vždyť židovské sekty v tehdy Římany okupované Palestině přece očekávaly nikoli pokorného, ale řádně ohnivého, bojovného mesiáše, což v důsledku vedlo k nepokojům a narůstajícím problémům.

Zvláště, když se Řím nebyl schopen s těmito obtížemi vyrovnat tradičními prostředky. A tak dal Řím nepokojným občanům to, co chtěli, a na oplátku po nich chtěl, aby dodržovali římský právní řád.

„A tak začal příběh o mírumilovném spasiteli,“ říká jízlivě Atwill.

Dle Bible Ježíš skutečně razil z dnešního pohledu až nepřirozený pacifismus a nabádal Židy, nechť „dají císaři, co je to císařovo.“

Černé na hliněném

Atwillův silně odmítavý postoj již k samotné existenci Ježíše jako člověka z masa a kostí, jako by v sobě skrýval obavu.

Kdyby totiž tento fakt připustil, mohl by být z druhé strany zavalen útočnými reakcemi typu „Pokud tedy Ježíš žil, mohl mít i božský původ. Všechno je možné!“

Vše záleží na úhlu pohledu a výši hladiny víry.

Odhlédneme-li od genealogických studií v evangeliích Matouše a Lukáše, co ještě mají historici v rukávu? ‚

Známe spisy již několikrát zmiňovaného Tita Flavia Josefa, respektovaného historika 1. století. Výše zmíněné citace ovšem nepocházejí z jeho původních, 2000 let starých děl – z té doby se žádné písemnosti tohoto typu nenašly.

Zdrojem jsou manuskripty jeho děl Dějiny židovstva a Židovská válka ze 14. a 15. století. Není třeba zpochybňovat jejich historickou autenticitu, ale originál to prostě není.

V knize 18, ve 3. kapitole prvního zmíněného díla se lapidárně píše: „Ježíš byl moudrý učitel, který byl ukřižován Pilátem Pontským.“ Potíž je v tom, že o tomtéž se můžeme dočíst v každé druhé knize z oněch století.

Na druhou stranu, proč by se opisy Josefových děl doplňovaly jeho originální práce o jakési kontroverze, které byly v té době obecně přijímány jako neotřesitelný fakt?

Jošua, Ješu a mnozí další

Zmínky o Ježíšovi lze nalézt u řady dalších středověkých i starověkých historiků, kromě už zmíněného Publia Cornelia Tacita a Plinia mladšího také u řeckého filozofa Lúkainose a mnohých dalších.

A co je pro seriózní bádání důležité – i ze zdrojů mimo křesťanský vliv.

Velký poprask svého času způsobilo intenzivní studium tzv. Babylonského talmudu, souboru rabínských dokumentů a spisů z období pozdní antiky (3.–5. století).

Soubor byl zkompilován mezi lety 70 až 450 a rovněž v něm se pár zmínek o tomto tajemném muži při troše dobré vůle najde. Zvláště tato: „V předvečer svátku pesach byl Ješu pověšen. Už čtyřicet dnů před exekucí dorazil posel a zaplakal:

‚Bude ukamenován, neboť prováděl kouzelnické obřady a magii a naváděl Izrael k odporu proti moci, k odpadlictví.‘“

Ješu? Podobně jako třeba Jošua je to transkripce jména Ježíš do hebrejštiny a takto jej tento židovský jazyk vyslovuje. Nejasná je rovněž zmínka o tom, že byl „pověšen“ (zavěšen). Přece  byl ukřižován.

Tyto termíny však byly v oné době synonymické, měly totožný význam. Třeba kapitola Galatským 3:13 uvádí, že „Kristus byl pověšen“ a Lukáš (23:39) užívá tento termín i v souvislosti s kriminálníky, kteří byli zavěšeni na kříž spolu s Ježíšem.

A zmínka o „ukamenování“? Optimisté praví, že Římané prostě změnili názor. Navíc i tento termín má povícero významů. V historickém světle je ještě důležitější druhá část textu – Ježíš byl považován za čaroděje a buřiče.

Což vše má úzkou souvislost i biblickými evangelii. Obvinění z čarodějnictví je ve shodě s míněním Farizejů, že Ježíš vyháněl démony, prováděl vymítání a další prostému člověku nepřípustné kousky…

Krypto-mýty i výmysly

Pokud by tedy Ježíš byl výmyslem křesťanského náboženství, proč by jej v menší či větší míře zmiňovala více než stovka starověkých i středověkých učenců a historiků?

Možná šlo jen o přebírání informací. I dnes jeden z pilířů moderní žurnalistiky stojí na pravidlu „dva a více zdrojů“. Co když učenci jen opakovali už napsané?

Opravdu mnoho dnešních dějepisců souhlasí s tím, že Nový zákon je relevantní historický dokument, který v neměnné podobě přecházel z dekády do dekády, ze století do století, aby vypovídal o něčem důležitém a… i o něčem neobyčejném.

I proto víme, že Ježíš byl… ukřižován, pohřben a znovu spatřen.

Avšak, co když Nový zákon je sice historie, ale – mytologizovaná?

Serióznímu výzkumu nepřispívají samozřejmě ani snaživci, kryptoarcheologové a dobrodruzi všeho druhu. Proto máme třísek z Kristova kříže utrpení, že by z toho byl strom. Desítky hřebů jako z kovárny, tolik trnů z Trnové koruny, že by to vystačilo na celý keř.

Vším, čím mohl být

Jistý rabín z chasidského, židovského hnutí, které vzniklo v 18. století, kdysi odtušil:

„Historický Ježíš – pokud tedy kdy žil – jistě mohl být mesianistickým králem, progresivním farizejem, prorokem, galilejským šamanem, perským učencem, mágem, helénským učitelem… ovšem nikoli vším dohromady.“

Skeptici prostě tvrdí, že takzvaný Ježíš Kristus byl jen výsledný efekt a nikoli příčina vzedmutí nové náboženské vlny.

Není sporu o životě

Faktem ke, že navzdory desítkám historických zmínek, se kromě biblických evangelií žádné jiné zdroje nevyjadřují o Ježíši, jako o nějakém výjimečném, „rozdílovém“ hráči ve jménu zbrusu nového duchovního poslání, a naděje pro veškeré lidstvo, natožpak o jeho božském původu.

Marcus Berg před časem shrnul tyto domněnky, otázky a teorie:

„Všechny dosavadní výzkumy svědčí v největší míře i tom, že Ježíš jako faktická osoba skutečně žil a jako i jiní nespokojenci oné doby z řad utiskovaného židovstva zcela po svém pobuřoval proti světské moci a nabádal k očistě ducha.

Jeho význam patrně nepřevyšoval ostatní podobné proroky a vizionáře, ať už falešné, či více charismatické, a byl pozdějšími historickými exkurzy shodou příznivých okolností pasován za skutečného mesiáše se vší možnou pravdou i mytologickým balastem okolo.“

V takovém případě Bible nemůže být brána jako nezpochybnitelný důkaz.

P.S.: Takže odpověď na otázku z úvod:

Ježíš pravděpodobně žil, ale dnes už nikdo nemá šanci zjistit, kdo skutečně byl.

Zbývá jen víra…