Francouzský skladatel a klavírista Erik Satie (1866–1925) dokáže překvapit nejen unikátní hudbou, díky které je považován za předchůdce impresionismu, neoklasicismu a dokonce i konceptuálního umění, ale i podivnými návyky.
Například v módě má jasno. Když nemá jednoho dne hluboko do kapsy, pořídí si 12 totožných tmavých sametových obleků. Pověsí je do skříně a na ty poslední v řadě zřejmě nikdy nesáhne. Když 1. července 1925 umírá kvůli svému alkoholismu na cirhózu jater, zbývá mu jich v šatníku ještě šest.
A to není jediné překvapení, které u něj doma čeká. Satie žije 27 let v Arcueil na jižním předměstí Paříže. Za celou tu dobu není známo, že by byl někdo u něj na návštěvě. V maličkém bytečku má hrozný nepořádek a všude je znát bída.
Byt ukrývá více jak 100 deštníků, 84 kapesníků a řadu dopisů. Mnoho z nich psal skladatel sám sobě. Když se během vyklízení odstaví nábytek, na světlo světa se dostanou kompozice, o kterých Satie celá desetiletí tvrdí, že jsou ztraceny – třeba tím, že je zapomene v autobuse. Kdepak.
Jen zapadnou za nábytek. V šatníku nechybí kladivo. Skladatel se bál napadení, a tak ho většinu života nosí po kapsách. Má k tomu důvod – nesnáší slunce, a tak se raději toulá v noci, případně zapadlými místy.
Lenoch s vyschlými embryi
Zpočátku přitom nic nenasvědčuje, že se Satie stane úspěšným skladatelem. „Není dobrým studentem. Je líný a nemotivovaný,“ shodují se pedagogové na pařížské konzervatoři. Na druhou stranu, z vysvědčení je jasné, že je nadaným pianistou.
Mezi jeho díly najdeme skutečné bizarnosti – třeba Vyschlá embrya. Těmi naštěstí odkazuje ke korýšům a ne lidským plodům.
V 90. letech 19.století se Satie zapojuje do uměleckých kruhů na pařížském Montmartre. Dokonce je členem Rosekruciánského řádu. A také se zamiluje. Jeho vyvolenou je múza mnohých umělců, jejich modelka a také poměrně úspěšná malířka Suzanne Valadonová (1865–1938).
Je z ní tak unesen, že ji po první promilované noci hned žádá o roku. Suzanne ale na nabídku nekývne. Za pozornost stojí i Satieho jídelníček. Říká se, že jí jen bílé potraviny – smetanový sýr, vejce, cukr, kokosy, rýži… Alespoň to tak píše ve své deníkové eseji.
To by ukazovalo na poruchu autistického spektra a restriktivní poruchu příjmu potravy. Dodnes není jasno, zda jde o skutečný záznam jeho podivné diety, nebo symbolické přirovnání k soudobé literatuře.